Anotace

Informace o provozu a zániku podhostýnských hospod

Angelo pizzabar, Bystřice p. H.

Podnik typu pizzerie vtrhl na podhostýnské restaurační pole docela záhy v 90. letech, a to docela razantně. Pizzerie v Osíčku byla, je a asi i bude dlouhodobě vyhlášenou restaurací, a tak bylo jen otázkou času, kdy pizzerie jako taková vznikne i v Bystřici samotné. Vrchní a provozovatel v jedné osobě Robert se dokonce pizzerii v Osíčku zaučoval, a jeho cílem bylo přinést stejně chutnou pizzu i obyvatelům tohoto maloměsta, což se nakonec uskutečnilo v první polovině roku 2008. Tato bowlingová restaurace fungovala v oblasti bystřického sídliště v objektu po bývalých kanceláří státního podniku Geologický průzkum Rýmařov a šlo o objekt vpravdě rozsáhlý. Interiér pak tvořily čtyři samostatné světy. Ten první, to byla vstupní hala s několika stoly podél zdí a hlavně předlouhým barem s posezením na barových stoličkách. Druhým byla malá místnost za vstupní halou, se čtyřmi stoly, takové příjemné uzavřené komorní prostředí pro více soukromí. Třetím byla obrovská místnost napravo od příchodu, kde kromě mnoha megastolů fungoval i zmíněný bowling se dvěma dráhami. A čtvrtým, to byl svět hazardu, kdy za zmíněnou malou místností byly ještě dveře do prostoru s výherními automaty. Prvním hodnotícím zápisem do našeho archivu byla má recenze z roku 2009, kdy mi sice chutnalo pivo, ale různorodost a sterilita prostředí, stejně tak i klientely, kontrastovala s mými sklony k hospodám typu IV. cenové. Obdobně pak ohodnotil tuto pizzerii i Děda Lebeda v roce 2010, který taktéž vychválil pivo, dokonce i obsluhu, ale stejně tak se mu nelíbil interiér, snažící se v průmyslovém objektu navodit „pocit venkovského stylu“. Pak bylo na našem webu pár let od této provozovny klid, protože přece jenom my jsme raději navštěvovali typické pajzly a ne restaurace honosnějšího řádu, ale přece jen jsem se tu ještě jednou podíval v roce 2014, kdy jsem opět takovým neslaným nemastným ohodnocením uzavřel recenzentskou historii tohoto pizzabaru. Následující roky nebyly pro Angelo nikterak slavné; jednak se museli z těchto prostor vystěhovat a přemístit se do městského domu „Sušil“, aby pak po pár letech v souvislosti s válkou na Ukrajině, a tím i nereálných záloh za energie, museli skončit i tam. Aktuálně se bývalý provozovatel angažuje spíše v oblasti cateringu, nicméně nějaké pizzové aktivity vyvíjí alespoň každý čtvrtek z prostor bývalé restaurace „U Luďka“, pod současným provozem pivnice „U Rybky“. Na bývalou slávu už sice Angelo nikdy nedosáhne, ale osobně si myslím, že po tom už tady ani netouží.

Pan Robert mi do knihy Zaniklé příběhy podhostýnských pohostinství poskytl opravdu velmi rozsáhlou zpověď, kde jsou všechny skutečnosti o vzniku, provozu i zániku rozebrány do nejmenšího detailu. A i když tento rozhovor byl a bude navždy jen součástí knihy, tak alespoň nějaké úryvky z něj, a samozřejmě další fakta, skutečnosti, zajímavosti a perličky z působení pizzabaru Angelu, jsou uvedeny v jeho samostatném Příběhu umělého osvětlení .

Amio, Bystřice p. H.

Osobně si myslím, že název podniku „Amio“ je pro místní obyvatelstvo více zaužíván než ten následný „U Krajcara“. Není to asi jen tím, že pod prvním názvem to tu fungovalo déle, ale rozhodně to tu pod názvem Amio fungovalo úspěšněji, věhlasněji a pozitivněji.

Amio vzniklo již v 90. letech 20. století a byla to tehdy jedna z top restaurací na Podhostýnském poli, společně s Rondem, Podhoranem a Hanušem; ono ostatně moc plnokrevných restaurací tehdy nebylo, v těch dobách ještě pohostinskému trhu jednoznačně vládly pivnice jako takové. Tento podnik vedla paní Zorka, která od šesti od rána makala v místní židličkové velkofabrice, aby pak po fajrontu vždy naběhla sem do svého druhého zaměstnání. Jelikož v první dekádě 21. století byl Los a paní Zorka v práci kolegové, tak to mělo tu výhodu, že se tady Losovi dávalo protekční pozornosti, což se asi následně projevilo v roce 2005 v jeho recenzi, která se nesla v pozitivním duchu s vysokým hodnocením zboží i služeb.

Proč to tu pak jako Amio skončilo, netušíme a ani po tom nebudeme pátrat, důležité bylo, že okolní obyvatelé o restauraci jako takovou nepřišli a zhruba od roku 2008 mohli pokračovat v návštěvách pod novým názvem „U Krajcara“. I když to tu převzal nový provozovatel, tak interiér zůstal de facto nezměněný, nabízené pokrmy jakbysmet, snad že nás obsluhoval někdo jiný než předtím, ale proto bychom tam nechodili.

S ohledem na dobrou znalost zdejších poměrů se sem jako první vypravil Los v roce 2009, který hlavní změny identifikoval v tom, že byly ze zdí sundány nějaké ozdoby, a že obsluha byla o dost horší. Jeho celkový dojem v podobně tvrzení „nemastná neslaná hospoda“ asi nejlépe vyjadřoval tehdejší skutečnost. Prostě nebylo co nabídnout navíc, co jinde není, a vlastně všechno, co jinde dostanete, a ještě s lepším servisem, tak bylo i tady, tak proč sem vlastně chodit?

Podobný názor s Losem sdílel pak o celých 5 let později v roce 2014 Čiva. Oba se shodli na tom, že největším problémem byl špatný výběr obsluhujících dívčin, které lidi od dalších návštěv nepřímo odrazovaly, a tak se není čemu divit, že provoz tu byl ukončen ještě dávno předtím, než by to tu asi následně zavřel covid. Objekt dlouhá léta chátral, interiér byl doslova vyrabovaný, až po covidové době v roce 2022 se zde otevřela pizzerie „Kabone“, což je ale úplně jiný podnik i jiný příběh.

Bouda U Čerta, Holešov

Tohle stavení tady nestojí dlouho, podle mě začalo fungovat jako občerstvovací stanice až v 21. století, ale kdoví … v každém případě se v počátcích své existence netěšilo valné pověsti, kdy se tomu tady říkalo „feťácké doupě“ a moc běžných lidí sem tehdy nepřišlo. Zásadní zlom přišel někdy kolem roku 2012, kdy to tu zakoupili manželé Roman a Lenka, exteriér i interiér zrekonstruovali a začali zde provozovat Boudu U Čerta. Pokud nevíte, kde vznikl nápad s Čertem, tak vězte, že nešlo ani o alkohol v podobě mixu „čert“ (alias rum s griotkou), ani o jakoukoliv souvislost s čerty na Mikuláše, ale protože majitelé měli pejska jménem Čert (byť šlo o malou rasu a navíc s bílou srstí).

Já osobně jsem přišel poprvé do styku s touto boudou někdy na přelomu let 2014/2015, kdy jsem vyprovázel kamaráda na vlak a zde jsme při čekání přečkali krutou venkovní zimu; do té doby jsem měl na zdejší hospodu jen (byť pozitivní) reference od kamaráda Pítkeče, který zde čekával na svůj spoj do Bystřice, nicméně protože mé tehdejší preference se zaměřovaly jinam, tak nebyl důvod k návštěvě zde. Nicméně už tehdy při první návštěvě jsem sezdal, že to byla chyba se tomuto místu vyhýbat, a své silně pozitivní dojmy jsem sepsal do první recenze této boudy v březnu 2015. A další návštěvy na sebe nenechaly dlouho čekat, díky kterým jsme se s paní Losovou stali dokonce přáteli s majiteli, a tak jsme zde měli otevřeny dveře de facto kdykoliv, i mimo otevírací dobu, kdy jsme mohli nasát zdejší atmosféru bez hostí, při soukromých kávičkách či spravovacím pivku ještě před otevírací hodinou apod. Díky tomu jsme se taktéž dozvěděli celou řadu zákulisních informací souvisejících s provozem této boudy, které sice běžného hosta nezajímaly, ale měly dost zásadní vliv na fungování a rozvoj v okolí.

No ale nakonec to na funkci nemělo pro hosty zásadní vliv, a prostředí se v rámci možností zkrášlovalo rok od roku i tak. Naše obliba zdejšího pohostinství byla natolik velká, že jsme zde uskutečnili v létě 2016 regulérní sraz poroty a přátel našeho webu. Z této návštěvy nejenže vznikly hned dvě recenze, jedna od Kuzmiče a druhá opět ode mě, ale navíc zdejší událost byla je a bude navěky věků zaznamenána v podobě Příběhu filmové premiéry.

Bohužel, člověk míní ale život mění; díky nutnosti odstěhování se z Holešova se vzápětí naše cesty rozešly, ale stále jsme byli v kontaktu alespoň skrzevá sociální sítě. Ale pak přišel covid a celostátní uzávěry všech pohostinství byly pro Romana a Lenku smrtícím koktejlem. I proto mě moc nepřekvapila jejich tehdejší slova „Až ten virus odejde, tak my už tady neotevřeme.“ A tak se také nakonec stalo; bouda byla prodána a aktuálně zde funguje pod stejným názvem, byť jiným provozovatelem, dodnes. Pro nás nicméně její jedna éra skončila, a proto je taktéž bouda uvedena v této kronice, nicméně jsme na druhou stranu rádi za to, že zdejší provoz zůstal zachován, a že může i nadále oblažovat hrdla štamgastů či jiných kolemjdoucích.

Corone, Chvalčov

Jestli nevíte, o jakou hospodu se jedná, ničemu se nedivíme, protože tato megahospoda, nacházející se na Chvalčově naproti stále fungující pivnici „Pod lipami“, fungovala opravdu jen rok, maximálně dva. Jak rychle byl objekt zrekonstruován (pouze uvnitř, zvenku to vypadalo jako žhavý kandidát na urbex), a hospoda otevřena, tak následně stejně rychle vyklidila chvalčovské hospodské pole.

Co bylo ve skutečnosti důvodem pro její zavření, to nám není známo, ale domníváme se, že to bylo díky nulové návštěvnosti, protože v té době v bezprostředním okolí fungovaly hospody hned dvě; kromě již zmiňované, a dosud fungující pivnici „Pod lipami“ už byla v provozu taktéž hospoda „U Michala“, která tedy byla opravdu jen deset metrů vedle přes cestu. A tak provozovatel nenaplnil svá očekávání, a rozhodnul se zavčas ukončit sponzorování tohoto provozu z vlastní kapsy, tzn. že rozumně raději tento nezdařený podnikatelský projekt uložil k ledu. No, ono se ani není čemu divit, přece jen vystavět na malé vesnici megaknajpu, která byla schopná pojmout dobrou stovku návštěvníků, a ještě k tomu u cesty bez možnosti parkování, navíc v těsném sousedství dalších pohostinství, to nebyla zrovna vydařená idea.

No nic, v každém případě ji i za svůj krátký život stačil navštívit bývalý porotce Wickerman v březnu roku 2008, který ji docela vychválil a pořídil spoustu fotek, kterými se dodnes můžeme chlubit jako jediní, takže byť jsou z hlediska rozlišení nekvalitní, tak jsou to fotky velmi raritní. Wickerman byl v této restauraci sám samotinký, až se tam málem bál, protože prostory byly opravdu obrovské.

Objekt tu stál nevyužitý dlouhá léta, až jej během covidové éry zrekonstruovali občané vietnamské národnosti a otevřeli tu obchůdek supermarketového typu. Taktéž malá pivnice „U Michala“ je již minulostí, a tak na Chvalčově vládnou už jen stálice v podobě sousední hospody „Pod lipami“ a pár set metrů vzdálené restaurace hotelu „Říka“.

Černá Hora bar, Bystřice p. H.

Bar Černá Hora měl bohatou historii, měl svá období vzestupů i pádů, a na bystřickém pivním poli se vyskytoval desítky let. Úplně původní název měl „City bar“ alias „Siťák“, a jednalo se spíše o kulečníkový klub, kam lidi chodili zahrát karambol (pro neznalé – kulečník bez děr) a u toho si dát lahváča. Ano, čtete správně, točené pivo se zde prostě nevedlo. Toto pionýrské období ranných 90. let netrvalo dlouho a tuto hospodu čekala úplně jiná kariéra. Ta by se dala rozdělit na dvě hlavní období – první obrovský úspěch a boom za provozovatele Tomáše z Holešova, a druhé pak volný pád kvality služeb i návštěvnosti po Tomášovi až do úplného zániku. Jasně, z dnešního pohledu už nemůžeme toto černobílé rozdělení brát úplně za pravdivé, přece jen se očekávání a požadavky hostů na počátku 21. století změnily, takže je klidně možné, že i kdyby zde pan Tomáš zůstal, tak by tuto hospodu asi čekal stejný osud jako dnes. Ale to jsme tehdy nevěděli, jediné srovnání bylo typu „za Tomáše bylo lepší pivo než potom“, anebo „za Tomáše bylo déle otevřeno než potom“, anebo „za Tomáše tu bylo levněji než potom“ apod. To samozřejmě tehdy byla pravda, ale určitě by tomu tak bylo i kdyby to tu pan Tomáš vedl i nadále.

Ale začněme trochu popořadě; nový majitel z Holešova tuto hospodu převzal, kompletně zrekonstruoval, změnil název ze „City bar“ na „Bar Černá Hora“ podle značky piva, které se zde začalo točit, a otevírací dobu měl podle toho, dokud zde byli lidi, tzn. mnohdy klidně až do rána. Zajímavostí je, že úplně prvními hosty jsem zde byl já s kamarádem Jirkou z Chvalčova-Lázní. Bohužel éra Tomáše zůstala bez naší recenzentské pozornosti, protože pan Tomáš vyklidil pole na konci léta 2001, kdy naše činnost na webu Pajzly.cz teprve vznikala, a tak první recenzi nám přinesli Kryšpín s Hajdalákem až v roce 2003, kdy se to tu ještě vezlo na vlně úspěchu předchozího provozovatele, a tak toto hodnocení dopadlo nadprůměrně. O dva roky později už se to tu začalo trcohu měnit, zatím naštěstí jen pomalu; pivní značku doplnil o nedaleký Zubr, otevírací doba byla alespoň ještě dočasně taktéž dlouhá, a tak o této ještě poměrně úspěšné době nám Los s Trpajzlikem referovali svými hodnoceními v letech 2005 a 2006. A pak už byly změny razantnější, bohužel ne v pozitivním duchu. Pivo Černá Hora zmizelo, zmizela taktéž solidní klientela, nasáčkovali se zde gelomrdi, zlatomádežníci, mlamoji a jiná chamraď, obsluha začala být nerudná a zavírací doba byla stejná jako v jiných hospodách, čímž byla konkurenční výhoda tohoto baru definitvivně pohřbena. O změnách poměrů nás v roce 2009 informoval Ozzy, a jeho slova pak v následujícím roce 2010 potvrdil opět Los. Ještě maličkou jiskřičku naděje viděl Los ve snaze o pozvednutí kvalit v roce 2011, ale opak byl pravdou, a Čiva v roce 2014 poslal tenhle pajzl do horoucích pekel. A to byla také poslední recenze na našem webu, od té doby se sem neměl odvahu nikdo ani podívat. Hořký konec této putyky byl pak jen otázkou času. I tak je této hospody škoda, protože každé zavřené hospody je škoda, a tak si každý už navěky poneseme s sebou jen vzpomínky na zdejší pobyty.

Jako každá jiná zaniklá hospoda v této kronice tak i tato má svůj vlastní zaniklý příběh, ve kterém se dozvíte nejen další podrobnosti o jejím vzniku, vývoji i zániku, ale zároveň si můžete přiblížit zdejší atmosféru, služby, prostředí i typ návštěvníků díky úryvkům z tehdejších historických recenzí z našeho webu. Proto kdo má zájem a čas, nechť se ponoří do zaniklého Příběhu zamřížovaného vstupu.

Destino, Bílavsko

V Bílavsku bývaly hospody dvě, jedna přímo u hlavní cesty zvoucí se „Destino“, druhá pak obecní v přízemí obecního úřadu. Ani jedna dnes nefunguje a tak je tato obec bez hospody! V každém případě Los v roce 2015 navštívil prostory zmiňované putyky u cesty společně s Matsem, a vyzkoušeli místní pohostinnost. Uvnitř bylo útulně a pohodlně, o to větší kontrast tvořila venkovní zahrádka, která byla, jak se říká, bez ladu a skladu; majitel tam při provozu běžně řezal dřevo, od nedaleké cesty nebyly žádné zábrany, jen drátěný plot, takže lidi v projíždějících autech vám koukali až do piva, a na to, jak obrovský prostor tato zahrádka zaujímala, tak zde byl jediný stůl z neotesaných pařezů, obklopený dalšími pařezy jakožto židlemi. Dalším chlastacím prostorem pak byly plastové židle v průjezdu, ale to si fakt nedovedu představit, kdo by zrovna tam sedával.

Pivo nicméně bylo výtečné, minimálně vnitřní prostředí jakbysmet, a tak si myslíme, že pro obyvatele Bílavska bylo uzavření zcela jistě frustrující, když po celodenní dřině nemají chlapi ani kam složit svá těla k občerstvení. Po uzavření pohostinského provozu se tady nakrátko usídlila firma vařící pokrmy a rozvážející je po okolí, což v době covidové bylo určitě úspěšné podnikání. Ale asi ne tak úspěšné, aby to tady nějak dlouhodobě vydrželo, protože objekt je aktuálně opět prázdný a nabízející se k pronájmu. Nevěříme, že by zde ještě někdy nějaké pohostinství vzniklo, na to je tu opravdu malá a vyhraněná klientela, a přespolní sem určitě nezavítají, což je podobné trauma u drtivé většiny vesnických hospůdek.

K této hospůdce jsme sepsali Příběh smutných mužů, který je následně okořeněn o fakta o bývalém hradu Chlum, který kdysi stával na kopci nad Bílavskem. V neposlední řadě připomínáme, že před zdejším objektem proběhla i část reportáže na ČT1 z roku 2023.

Formanka, Bystřice p. H.

Formanka fungovala naplno hlavně v 90. letech 20. století, protože jako první se dokázala odvázat od běžných zavedených pohostinských konvencí a přinesla na toto pole netradiční principy. Nicméně, i tak se jednalo vesměs o špinavý pajzl, rozdělený do dvou místností, do dvou zcela odlišných prostor. V tom předním se nacházela typická čtyřková hospoda s posezením na dřevěných židlích u dřevěných stolů. Jednu celou stěnu této hospody tvořila skleněná výloha, takže večer bylo zvenku možno vidět uvnitř sedící pochlastávače; výhodou pak bylo, že i naopak byl zevnitř výhled ven na okoloprocházející, okoloprojíždějící, a jak zmínil kdysi Jaryn, tak i „na městské policajty hrající si kolem kostela“. Druhou místností pak bylo feťácko-punkové doupě, kam se uchylovala bystřická společenská spodina, schovaná za kouřem z cigaret, a utrácející peníze od rodičů při poslechu hudby z tamního jukeboxu. Do zadní místnosti se odvážili popravdě jen ti nejotrlejší a osobně neznáme nikoho, kdo tam byl, tzn. kdo by byl schopen zdejší atmosféru nějak popsat.

Jedinou recenzí, kterou jsme dokázali zaznamenat, bylo hodnocení trojice přátel Jaryna, Vanďase a Gočiho z roku 2002, samozřejmě z oné přední místnosti. Jejich hodnocení víceméně potvrzuje výše uvedená slova, ale jsou zde i náznaky pozitivních zjištění, hlavně tedy ohledně krásné obsluhy a taktéž prostředí, které sice již v té době „hyzdila televize s TV Hovna“, ale pořád šlo o putyku spíše socialistického, než moderního, typu.

Významným specifikem této pivnice bylo, že se jednalo o jeden z prvních podniků v Bystřici p. H. a širokém okolí, který byl v té době otevřeny i na Štědrý večer; což je dnes již běžnou záležitostí, ale těsně po revoluci to bylo něco raritního, nepředstavitelného a bořícího veškeré zažité mýty. A právě proto tu bývalo na Štědrý večer totálně narváno, protože prostě každý chtěl na Vánoce zachlastat, a ten, kdo ne, tak zde aspoň trávil čas v teple při čekání na autobus jedoucí na půlnoční mši na Svatý Hostýn.

Bohužel, na konec hospody neměla hojná návštěvnost vliv; sousední hotelová restaurace Podhoran se rozhodla o rozšíření svých služeb o bowling, a tak Formanka padla tomuto záměru za vlast. Jestli je této hospody škoda nebo ne, to si netroufneme tvrdit, je tomu přece jen několik dekád nazpět, co to tu fungovalo, takže toto rozhřešení necháme na tehdejších návštěvnících, zdali si na časy strávené na Formance někdy vzpomenou, a pokud ano, zdali ve zlém nebo v dobrém.

Internetová pivárna, Bystřice p. H.

I když byl oficiální název této hospody Internetová Pivárna, tak kromě pár zasvěcených o této skutečnosti neměl nikdo ani potuchy. Jelikož ani z jiných zdrojů se nám nepodařilo zjistit její název, tak jsme na našem webu po celou dobu používali název pracovní, a sice „U Trojnožky“. Tento vymyslel Candát při své první návštěvě, kdy tu pobíhal třínohý pes. Nicméně název internetová pivárna přesně odpovídal smyslu a účelu tohoto podniku; scházeli se tu hráči online her, aby v přítomnosti točeného piva mohli zasednout k jednomu z mála kompjůtrů a ponořit se do virtuálních světů. Bohužel pro provovovatele, tento typ návštěvníků si přicházelo spíše zahrát, než popíjet, a na to podle nás tento podnik taky dojel. Jak už bylo zmíněno, prvním návštěvníkem (dokonce ještě před oficiálním otevřením) zde byl Candát, který své dojmy sepsal do více než pozitivní recenze v roce 2005. Nicméně pravidlo, že ne vše je zlato co se třpytí, se začalo projevovat již po prvních pár měsících provozu; kvalita prostředí této pivárny začala razantně uvadat, což bylo důsledkem nejen díky struktuře a chování klientely, ale hlavně díky nepříjemnému pachu od zpocených těl hráčů, takže tato hospoda se mohla s přehledem ucházet o titul nejmradlavější špeluňky široko daleko. Pokles kvality zaznamenal dokonce sám Candát ve své další, a řekněme si otevřeně hodně negativní, recenzi z roku 2006. A pak bylo po mnoho let od dalších návštěv a hodnocení ticho. Až v roce 2013 se sem odvážili Los s Čivou, kteří úpadek jednoznačně potvrdili ve svých samostatných recenzích 2013-1 a 2013-2. Brány této pseudohospody se definitevně uzavřely někdy v průběhu roku 2014 a byť můžeme za naši porotu říct, že této hospody určitě škoda není, tak naopak pro některé to tu za návštěvu stálo, třeba se tu i rádi vraceli, takže tuto knajpu nemůžeme jednoduše odsoudit; fungovala totiž skoro celou jednu dekádu, a to určitě již něco znamená. A z hlediska kronikářského jsme rádi, že se nám to tu podařilo navštívit, prozkoumat a zadokumentovat pro příští generace, např. právě zde, v rámci Kroniky podhostýnských pohostinství.

Pokud se chcete dozvědět o této hospůdce více, tak si přečtěte její zaniklý Příběh Trojnožky.

Jednota, Jankovice

Vesnické hospody mají jedno zásadní omezení, a tím je to, že se jejich návštěvnost de facto rovná počtu místních obyvatel, kteří si rádi zajdou na pivko. Nikdo cizí sem prostě nezavítá, a když už, tak víceméně buďto omylem, nebo při turistickém výletě na jedno dvě, anebo i cíleně, ale to tak maximálně jednou. Příčinou může být přítomnost místních štamgastů, kteří si každého neznámého příchozího prohlíží a hodnotí kritickým pohledem, pod kterým dotyčný zůstává ode všech po celou dobu své návštěvy. A to určitě není nic příjemného, ba naopak, je to nepříjemný pocit, který ne každý snese.

A nejinak tomu určitě bylo i u této hospody v Jankovicích u Holešova. V tomto případě jsme měli asi štěstí, že se tam partička kamarádů včetně našeho porotce Čivy vůbec vydala, a navíc ve večerních hodinách kdy to v hospodách žije, protože jen díky tomu jsme vůbec mohli zaregistrovat existenci tohoto pohostinství v této vesnici. A tak díky Čivovy a jeho ojedinělé recenzi z roku 2007 můžeme alespoň projednou nakouknout do těchto zákoutí v objektu vedle průmyslových prostor maloobchodu Jednota, za přítomnost místních ožungrů všech pohlaví i věkových kategorií a asistencí přerovského piva Zubr voltáže jedenáct.

U recenze se nachází i pár fotografií, které jsou z archivačního hlediska naprostým unikátem, protože jiné se nám prostě nepodařilo dohledat, a tak i díky nim jsme dodnes schopni nasát jedinečnou atmosféru této vesnické pivnice, která již bohužel k dnešnímu dni neexistuje. Objekt je prázdný, ale místní nemusí litovat, jiná pivnice Na ranči se nachází jen pár desítek metrů odsud.

Veškeré detaily z tehdejší návštěvy včetně aktuálního komentáře si můžete přečíst v zaniklém příběhu této hospody, nazvaném Příběh neočekávané akce.

Kramářská bouda pod Vodní kaplí, Sv. Hostýn

Prodejních stánků, tzv. kramářských boud, je na vrcholu Sv. Hostýn nepočítaně, a jak asi víte, jsou rozesety po obou stranách schodiště vedoucího od autobusové točny směrem k bazilice. Najdete tu všelijaké zboží odkazující se na Sv. Hostýn, od obrázků svatých až po dětské plastové hračky. A je zde také několik občerstvení, po dvou na každé straně schodiště. Co už ale asi mnozí nevíte, ještě někdy do roku 2013/2014 existovalo jedno občerstvení, které nicméně bylo po schodech od točny směrem dolů, k Vodní kapli, respektive ještě po pár schodech pod tuto kapli. Zde byly dvě boudy naproti sobě, jedna z nich sloužila jako občerstvení, a druhá krásně opticky uzavírala prostor pro posezení, takže si člověk zde odpočívající byl skoro v úplné izolaci od okolního světa. O tomto stánku vědělo asi jen pár zasvěcených, případně jen ti zvědavci, kteří se vydali tady směrem po schodech dolů načepovat hostýnskou pitnou vodu do svých bandasek, protože prameny se nacházely jen pár desítek kroků odsud. A právě díky zmíněné uzavřenosti tohoto místa, relativní osamocenosti a tamního klidu od hlučících turistů bylo toto posezení to nejkrásnější na celém Hostýně. Los to tu s kamarádem Pítkečem navštěvoval pravidelně do zhruba roku 2012, a byť se zde vyskytli mnohokrát, tak bohužel na náš web nedorazil žádný písemný záznam v podobě recenze, hodnocení, či jen zmínky o kvalitách tohoto místa. A přesto je nezbytné toto pohostinské místo tady zmínit, protože díky svému famóznímu prostředí, kvalitnímu pivu Zubr a všeobecně skvělým službám, patřilo, a v našich myslích stále patří, mezi to nejpříjemnější, které se nám podařilo kdy na Podhostýnsku navštívit. Jedna kramářská bouda je již dlouhá léta stržena, i okolní zeleň je vysekána. Druhá bouda sice ještě stojí a podle posledních informací je snaha ji pronajmout, tak třeba se tady ještě nějaký bufet časem objeví, ale ruku na srdce, už to nebude ono. A k červenci 2023 se „objevilo“, byla zde otevřena nová občerstvovna „Maruška“, poté, co byl objekt výrazně zrekonstruován s tím, že dokonce v 1. patře je možno si objednat ubytování ve stylu poustevny. Ale toto je už zcela jiný příběh, ten původní je navždy pryč a zůstane tak jen v našich srdcích a myslích.

Více fotografií najdete v Příběhu ne-posledního stánku pojednávajícím o kouzelné atmosféře tohoto místa.

Lázeňská koliba, Chvalčov-Lázně

Při cestě ze Sv. Hostýna, pár desítek metrů předtím, než jste po hlavních turistických značkách došli na hlavní cestu, byla malá cestička směrem doleva, která vás zavedla mezi první domy ve chvalčovské čtvrti Lázně, aby pak na křižovatce směrem zhora od kamenolomu dolů směrem na Bystřici stál nově zrekonstruovaný dům, jemně připomínající dávné statky. Jmenovalo se tady Lázeňská koliba a vedl to místní rodinný klan, jejichž rodinný dům se nacházel de facto jen přes cestu. Tak tato koliba byla opravdu svěžím větrem na podhostýnském poli, po všech těch pivnicích, nálevnách, nočních barech a dalších pajzlech bylo toto zaměření pohostinství skutečně příjmeně překvapující. Plně dřevěný interiér s funkčním krbem působil pro návštěvníky jako zjevení, protože jsme se zničehož nic objevili „ve srubu“, útulném, malém, komorním, rodinném. Tato hospůdka vznikla někdy kolem roku 2002 ai když na podhostýnském pivním poli vydržela jen nějakých 5 let, tak i tak (minimálně u nás) zanechala nesmazatelnou stopu a zanechala v našich vzpomínkách neochvějné místo. Tuto kolibu premiérově zrecenzovali společně RUMcajs s Dědou Lebedou koncem roku 2003, a už tehdy bylo jasné, jaká že to hvězda se právě zrodila, což potvrzují závěrečná slova Dědy Lebedy: „Velmi milá hospůdka, někdo si tu asi plní své přání mít tak stylovou knajpu, jinak to snad není možné. O hosty se starají dobře, celé je to až podezřele v klidu – jen ať jim to vydrží, to se klidně večer projdu.“ Dalším hodnotícím zářezem pak o pár měsíců později, přesněji v první polovině roku 2004 byla má recenze (což byla mimochodem moje úplně první recenze na našem webu). Mé návštěvy zde byly pravidelné, a tak se o rok později, 2005, vyklubala ještě jedna recenze, bohužel definitivně poslední, hodnotící počin této koliby. V této recenzi byla naštěstí zveřejněna celá řada fotografií, takže alespoň jejich prostřednictvím můžeme nasát tehdejší atmosféru, která byla opravdu unikátní. O pár let později byl objekt přestavěn na rodinné bydlení. Průměrné celkové hodnocení 4,17 (z 5 možných) ze všech recenzí hovoří jednoznačně pozitivně a je škoda, že o tuto hospodu je Podhostýnsko ochuzeno. Tady jednoznačně litujeme, RIP.

Další podrobnosti o krátkém působení této hospůdky na podhostýnském poli si můžete přečíst v jejím zaniklém příběhu zvaném Příběh rodinného krbu.

Mrtvolka, Bystřice p. H.

Mrtvolka, to byla legenda našich otců a dědů, podobně jako Sokolka či Podhoran a nemnoho dalších hospod, jejichž minulost sahala hluboko do socialistických let. Činnost této hospody byla ukončena de facto pár let po začátku našeho recenzování, takže moc zážitků, zkušeností či fotografií jsme neměli možnost pořídit a zaarchivovat. To ale neznamená, že jsme zde nechodili, opak byl pravdou, tuhle výkladní skříň jsme navštěvovali ve svých puberťáckých dobách docela pravidelně, jednak to bylo dál od domova, takže moc nehrozilo, že bychom zde potkávali své otce, a jednak se tu nikdo v oněch dobách neptal na věk a točené pivko zde dostalo snad i batole. A slovo „výkladní skříň“ není zvoleno náhodně, naopak, celá jedna stěna směrem ke hřbitovu byla prosklená, takže pokud se nezatáhly těžké záclony, tak jste tu za večera seděli jako ve výkladu a ukazovali se případným kolemjdoucím (ale těch zase moc nebylo, kdo by chodil večer kolem hřbitova, že).

Kdy přesně Mrtvolka vznikla, to nevíme, ale díky své hojné návštěvnosti si už dávno před naším objevením vydobyla svou pověst a prémiové místo u pivařů. Nakonec jsme měli štěstí, že ji ještě v původní podobě navštívili zakladatelé našich stránek Jaryn a Vanďas, a přinesli nám její recenzi v roce 2002, první a zároveň poslední hodnocení této knajpy pod původním názvem, s původním pinglem, a s původní atmosférou. A byť jsem já osobně celou dobu existence Mrtvolku považoval jen a pouze za čistokrevnou nálevnu alias pivnici, tak na jedné fotce lze jasně přečíst, že oficiální název by „Restaurace U Mrtvolky“; takže se tady teda asi vařilo, no to jsou mi věci…

Jen o pár let později od zmíněné recenze se to tu přejmenovalo na restauraci „U dvou lvů“, kdy to tu zrekonstruovali Vietnamci v asijském stylu, ale to už je zcela jiná kapitola. Od roku 2013 pak ležel objekt ladem a v době covidové byla budova přestavěna na průmyslové účel, takže jakýkoli návrat k pivním kořenům je v těchto místech definitivně nereálný.

Byť jsme atmosféru zdejší pivnice zažili naposledy někdy tak před 20 lety, tak i tak v nás návštěvy zanechaly takový dojem, že bylo možno sepsat samostatný, byť krátký, zaniklý příběh této hospody pod názvem Příběh mrtvolné atmosféry.

Nádražní bufet, Přerov

Nádražní restaurace, bufety, bistra či občerstvení jsou z historického hlediska nejnavštěvovanějším typem pohostinství a tak není divu, že právě tyto nádražky se vyskytují na pivním poli desítky let. Bohužel (pro nádražky), doba je turbulentní a konkrétně ve 21. století se u návštěvníků výrazně změnily preference na kvalitu restauračních podniků, kterou ovšem nebyly s to zachytit, a tak jejich postupný, ale o to více výraznější, úbytek je zřejmý. Určitě zde hraje i roli snaha Českých drah zkrášlovat nádražní budovy jako takové, a v těch nových už není pro staré zaplivané pivnice plné vágusů už prostě místo; a ruku na srdce, razantně ubývá i těch, kteří by byli ochotni akceptovat úroveň IV. cenové skupiny i kdyby ve zrekonstruovaných budovách takový provoz existoval. Osobně si myslím, že to byl důvod, proč zanikla i nádražka na perónu v Přerově, byť Přerov jako takový je velký železniční uzel, a tak o stovky a tisíce potenciálních návštěvníků nemohl být pochyb, a navíc, k žádné rekonstrukci budovy v těchto místech nedošlo. Možná i zpřísnění hygienických norem plus zákaz kouření, v těch dobách ještě existence EET apod., to jsou všechno negativní vlivy, které prostě podobné úzceprofilové hostince postavily mimo provoz mezi prvními.

Naši porotci na webu Pajzly.cz navštívili zdejší nádražní bufet i restauraci (ano, jednalo se opravdu o dvojprovoz s tím, že restaurace měla vyhrazenou otevírací dobu, kdežto bufet fungoval de facto jako takový nonstopáč) několikrát, a z těchto návštěv jsme našim čtenářům přinesli v průběhu 10 let hned čtyři recenze. Jako první odpanil zdejší atmosféru a ne/kvalitu zboží a služeb Myšák v roce 2006 a jeho lehce nadprůměrné hodnocení bylo pozitivním příslibem pro naše další návštěvu. Ale ta na sebe dala opravdu dlouho čekat, protože napříště jsme se tady objevili až v roce 2014, konkrétně Los s Čivou, kteří zde uskutečnili své premiérové setkání s šéfredaktorem spřáteleného blogu Vágus.cz, s NP. Z této návštěvy pak vznikly dvě další samostatné recenze (Losova zde a Čivova tady), které stále ještě vykazovaly známky určitého optimismu v oblasti zdejší nabídky. Jasně, z textů je zřejmé, že pro rodinné pobyty tady asi není místo, ale na to si podobné nádražní nálevny asi nikdy nehrály. Posledním hodnotitelským počinem je pak Čivova recenze z roku 2016, která už nicméně vykazovala znaky nevalné úrovně a tím vlastně tak trochu nepřímo předpověděla zdejší další vývoj. Nádražní dovjprovoz byl uzavřen snad ještě v dobách před covidem a od té doby se cestovatelé na přerovské vlakové stanici již nenapojí a tak v případě potřeby musí vyjít ven do ulic a hledat záchranu v podobě okolních hospod.

Jak již bylo výše zmíněno, v prostorách zdejšího nádražního bufetu došlo k setkání zástupců dvou webů zabývajících se hodnocením hospod, a tak si o této skutečnosti (a zároveň i detaily z hodnocení zdejší nádražky) můžete přečíst v Příběhu premiérového setkání.

Nádražní bufet Mašinka, Hulín

Pokud si dobře pamatujete, slibovali jsme vám sérii čtyř zaniklých podhostýnských nádražek, kterou jsme završili minulý týden zaniklým nádražním bufetem v Přerově, a dnes jsme měli pokračovat opět v Hostýnských horách. Opak je ale pravdou; na základě aktuální fotografie (ze dne 13.1.2024 – pozn. red.) z nádraží v Hulíně jsme zjistili, že zdejší nádražní bufet Mašinka, nacházející se kousek vedle nádražní budovy na hlavním perónu, je trvale uzavřen, a snad dokonce i vyrabován, takže obnova asi už nehrozí. Na základě toho jsme zapátrali v našem webovém archivu a zázraky se dějí, našli jsme hodnocení nádražního bufetu Mašinka i u nás, byť jediné, ale je tam.

A tak nemůžeme nezmínit i tuto zaniklou podhostýnskou nádražku v naší kronice; proto náš nádražní seriál je neočekávaně prodloužen o další díl strávený na kolejích, ale doufáme, že to nebude tak vadit. Vše podstatné jsme shrnuli do krátkého, ale všeříkajícího, článku pod názvem Příběh otevřeno furt, k jehož čtení vás tímto srdečně zveme.

Nádražní hostinec, Holešov

To, že v okolí holešovských nádraží se nachází celá řada občerstvení, bufetů a pivnic, to je známo, a každý, kdo se tady někdy vyskytnul, nám musí dát za pravdu. Ale že by se v budově Českých drah nacházela typická nádražka, no řekněte, kdo o tom kdy věděl? A když ne věděl, tak aspoň slyšel? A neřkuli ji dokonce navštívil? Moc vás asi nebude, a abychom pravdu řekli, není se čemu divit. Jedno je jisté, ano, typická nádražka se tu opravdu krátkou dobu nacházela a její vchod byl buď přímo z peronu, anebo pak dlouhou tmavou chodbou z čekárny. A možná i díky tomu, že nebyla veřejně otevřená na všechny strany, tak se jí nedostalo takové publicity, a tak nejznámějšími bufety v okolí zůstávají stále ten na autobusovém nádraží, případně hned přes cestu asijské bistro, anebo pak za gymnáziem Bouda U Čerta.

To ale nic nemění na skutečnosti, že i přímo v hlavní nádražní budově existovala snaha rozjet pohostinský byznys; vždyť nádražky jsou dlouhodobě jedním z nejnavštěvovanějších typů pohostinství, tak proč ne? Určitě ale po nás nechtějte ani přesnější období jejího vzniku a to samé platí i pro její zánik. Jedinou jistotou je, že to tu fungovalo v roce 2015, kdy jsem se tady zastavil při jedné své cestě z práce. Sám jsem byl překvapen, že se něco takového tady vyskytuje, a tak díky tomuto nenadálému zjištění jsem ani vteřinu nezaváhal a poctil to tu svou návštěvou. Jako v mnoha dalších nádražkách, tak i tady byla čistota trochu na štíru, a protože se tehdy v hospodách běžně kouřilo, tak o propálené ubrusy nebyla nouze. Nicméně zde čepovali výborné pivko, které roznášel velmi zkušený pingl, a kde jste mohli potkat typicky nádražní klientelu s vybraným slovníkem sprostých slov. I díky tomu si to tu vysloužilo výrazně nadprůměrné hodnocení a příslib dalších návštěv. Ty se bohužel již neuskutečnily a s ohledem na rekonstrukci nádražní budovy, kdy se zde s hospodou už nepočítalo, se již žádné další návštěvy už ani neuskuteční.

Podrobnosti a další detaily o nádražkách v Holešově si můžete přečíst v Příběhu obleženého nádraží.

Nádražní pivnice ČD, Valašské Meziříčí

Mnozí by mohli namítat, že ValMez už nepatří do oblasti Podhostýnska, tak proč je tato nádražka uvedena v této kronice, a v zásadě by asi měli pravdu. Na druhou stranu, přes Bystřici jezdí přímý vlakový spoj Kojetín – Valašské Meziříčí, kde jste v řádech desítek minut, tak jsem si dovolil tuto již zaniklou nádražní pivnici sem taky zařadit.

Říkalo se o ní, že je legendární, nicméně podle mě to není přesné; mezi legendární nádražky lze zařadit všechny, které dosud fungují v původním provedení, či v původní budově, či s původní obsluhou apod. Tak jak se nám tu rozmáhá jakýsi nešvar v podobě rekonstrukcí nádražních budov, tak přímým důsledkem je i zánik původních nádražek, které jsou buď definitivně zrušeny, anebo jsou nahrazeny moderními provozy, bez historie a bez atmosféry. Takové další legendární nádražky jsme si představili v minulých dílech kroniky, a to jak v Bystřici p. H., tak v Holešově (a další bohužel budou ještě následovat).

Takže onen pojem legendární je potřeba brát v širších souvislostech a vlastně všeobecně. Na druhou stranu, nádražka ve ValMezu měla vysoký status oblíbenosti u našich kolegů na blogu Vágus.cz, kdy ji tito recenzenti stihli navštívit a ohodnotit hned 2x, poprvé premiérově v září 2009 (de facto jen rok po vzniku činnosti tohoto blogu), a podruhé na samotném závěru fungování, v listopadu 2015. Já měl to štěstí, že jsem se o konci této nádražky dozvěděl dostatečně dopředu tak, abych si sem zajistit dovoz i odvoz, a mohl tak nerušeně přemítat v těchto typicky nádražních prostorách. Svědectví o zdejší atmosféře, nabídce zboží i služeb, jsem přinesl taktéž koncem roku 2015, konkrétně v říjnu.

Od těch jsou prostory prázdné a nevyužité; meziříčské nádraží od té doby zahcraňuje alespoň pidinádražka nacházející se zboku nádražní budovy; tam se sice dlouhodobě chystáme, ale nijak nespěcháme, protože nás to tam prostě už tak neláká. Takže pokud chcete ještě jednou nasát atmosféru původní nádražní „Pivnice ČD“, jak zněl oficiální název této putyky, tak se můžete vrhnout na čtení jejího zaniklého Příběhu legendární nádražky.

Na rozcestí, Rusava

Tato hospoda měla odjakživa těžký život a zároveň i smůlu v tom, že sousedila s úspěšnou, a dosud fungující, restaurací „Obecní dům“, takže návštěvník Rusavy měl vždy dilema v tom, zdali se vydat do hospody nalevo, tzn. sem, anebo napravo, tzn. do Obecňáku. Menší dilema pak měli ti, kteří se chtěli najíst; pak byla volba jasná, Obecňák nabízel a nabízí celou řadu jídel, nicméně Na rozcestí byla spíš nálevna, byť se tu taky dalo cosi uklohnit. Je tím pádem pro nás záhadou, jak to tu mohlo fungovat vlastně tak dlouho, mít vedle sebe restauraci, to je jasné znamení menší návštěvnosti, protože drtivou většinu návštěvníků tvořili vždy jen a pouze turisti, a to ať už pěškoidní, tak koloidní, anebo chataři či jiní návštěvníci Rusava bydlící v mnoha na Rusavě poskytovaných ubytování; a ti samozřejmě chtěli pojíst, nejen zůstat na tekuté stravě.

No, dilema se vyřešilo, „Na rozcestí“ je po smrti, a tak nezbývá než dodat, že i několik našich porotců mělo tu čest to tu navštívit, konkrétně Čiva, Los nebo Divoké prasátko. Na druhou stranu zase ale musíme říct, že jediným a výhradním porotcem této hospody byl Čiva, který našim čtenářům přinesl za dobu fungování hned tři recenze, první v roce 2009, další pak v roce 2013 a tu poslední o dva roky později v roce 2015. Jak víme z Losova vyprávění, tak de facto potvrzoval Čivova slova v tom, že se zde vždy v dobách jejich návštěv vyskytovalo jen pár kusů, sedících u pivka, takže rentabilita byla asi mizivá.

No co už, objekt stále stojí, byť není otevřen, nápis na zdi je stále jako nový, tak třeba to někdo riskne, a znovu to tu otevře. Ale mezi námi, byl by to blázen. V každém případě díky za to, že to tu zde fungovalo, a že zde mohlo nemálo žíznivců uhasit své pivní choutky.

Na rožku, Bystřice p. H.

Na rožku byla legendární hospoda na místě, kde se dnes nachází část parkoviště u bystřického Lidlu. Legendou se stala již za dob komunistických a pro naši porotu se stala jednou z prvních občerstvoven, kam jsme mířili v obědových přestávkách brigád, kterých jsme se jakožto mladiství účastnili. V 90. letech to tu byla typická dělnická nálevna, kam se chlapi z okolním fabrik scházeli namísto oběda, a následně po práci na pár kousků před odchodem směrem k domovu.

S nástupem nového tisíciletí bohužel s rostoucí konkurencí v blízkém okolí se této nálevně přestávalo dařit, byť to ještě z Myšákovy recenze z roku 2005 nebylo nijak cítit. Další pozitivní názor a tím i naději do budoucna pak přinesl v roce 2008 Ozzy, který kromě piva pochválil i místní klientelu, následovaný Čivou v roce 2009 v podobném duchu, a tak jsme doufali, že se tu bude blýskat na lepší časy navěky.

Bohužel se tak nestalo a podnik začal rychle upadat, což potvrdil opět Čiva ve své recenzi z roku 2013 a zároveň nastínil ten největší problém tohoto pajzlu, a sice, že se zde razantně změnila klientela. Zmizeli štamgasti z řad pracujících, a naopak se sem nastěhovala různá individua, která i když tady pravděpodobně nechávala své celé dávky v nezaměstnanosti, tak ani to zcela jistě nestačilo k nějakým převratným výdělkům provozovatele. Díky tomu se odsud tedy vytratili i do té doby běžní popivutoužící návštěvníci, a vejít sem si troufl opravdu jen šílenec, anebo pak Čiva, který díky svým fyzickým dispozicím měl tu odvahu sem ještě jednou přijít a potvrdit totální úpadek kdysi legendární hospody v roce 2014.

V roce 2017 odkoupil objekt sousední Lidl, který budovu zboural a namísto ní rozšířil parkoviště pro ponákupechdychtící spoluobčany. Při ohlédnutí nazpět tedy děkujeme Lidlu, že přistoupil k tomuto kroku, a tento podnik zmizel z místní pivní mapy.

Na Trojáku – hostinec, Troják/Hošťálková

A máme tu další jubilejní vydání naší Kroniky, konkrétně 20. díl. V této kapitole se podíváme do hostince, který je (naštěstí) stále v provozu, stále hojně navštěvován, a tím pádem nejsou zde obavy o jeho brzkém konci; nicméně příběh, o kterém se budete moci dočíst, ten se už asi nikdy nezopakuje.

Mluvíme zde o hostinci „Na Trojáku“, nacházející se na stejnojmenném vrcholu Hostýnských hor hned u hlavní cesty vedle autobusové zastávky. Náš příběh se zde udál v sobotu 16.11.2013, kdy jsme zde společně s kamarádem Pítkečem končili jednu z desítek či stovek našich společných výletů po okolním horstvu, abychom zde následně prožili jeden z těch nejúchvatnějších podvečerů ve společnosti obdivovatelů uniforem z II. světové války. Dané vyprávění by samo o sobě asi nebylo tolik zajímavé, proto jako obvykle je text doplněn o některé výtažky z recenzí tohoto hostince, které se nacházejí v archivu na našem webu pajzly.cz.

A jen tak pro zajímavost; byl reálný plán, že přesně po 10 letech (konkrétně ve čtvrtek 16.11.2023) uskutečníme stejný výlet společně znovu, abychom si tuto krásnou událost připomněli; ale bohužel jak časové, tak pracovní i rodinné důvody byly proti. Z toho je zřejmé, že daný příběh je již opravdu neopakovatelný a zaniklý v prachu dějin, protože nevěřím tomu, že by se naše osobní, pracovní či rodinná situace v budoucnu nějak zásadně zlepšily. Nevadí, díky 20. dílu Kroniky nazvaném Příběh vojenského přátelství si i tak můžeme daný den připomínat navěky, a to je vlastně asi to nejdůležitější.

Ovčárna, Sv. Hostýn

Restaurace v penzionu Ovčárna, kousek pod točnou autobusů na Sv. Hostýně, zcela nezanikla; to je sice její privilegium v rámci této Kroniky, kde se vyskytují opravdu hlavně ty hospody, které už svou činnost nikdy neobnoví. Tak proč je Ovčárna tady? Jednoduché; existovalo zde mnohaleté období, kdy velikost a lahodnost pokrmů zdaleka převyšovala všechny ostatní (a troufám si říct že i nepodhostýnské) restaurace v širokém okolí, což nastartovalo období hojnosti, věhlasnosti a úspěšnosti tohoto podniku.

Do roku cca 2004 zde fungovala čistokrevná pivnice, bez teplých pokrmů, navíc okořeněná skutečností, že se jednalo o samoobsluhu, kde jste si pro pivko pěkně doklusali k výčepu. Následné dva tři roky se to tu pod patronací provozního Karla změnilo již v restauraci, nicméně stále tomu něco chybělo. Pokrmy již byly i v teplém stavu, pivo se vám už taktéž doneslo až ke stolu, ale prostředí, majngot, to byla čistokrevná školní jídelna, takže atmosféra rovnala se nule (respektive se zvyšovala jen a pouze se zvyšujícím se promile alkoholu v krvi).

Nicméně od roku 2008 se to tu změnilo radikálně; na místo provozního a hlavního kuchaře nastoupil pan Pavel z nedalekých Rymic a začaly se tu dát velké věci. Interiér restaurace byl uveden do stavu typické myslivecké chaty, všude visely či se povalovaly vypreparované zvířecí hlavy, případně celá menší zvířátka, vše doplněno rostlinstvem v lesním podání. To byl ale jen začátek, to jste vnímalo při samotném vstupu do zdejšího interiéru. Obrovskou změnu pak pocítili strávníci poté, co jim přistály na stole talíře vrchovatě naplněné jídlem, navíc naprosto skvěle uvařeným, to se stalo zdejším lákadlem, a to byl hlavní tahoun do zdejších osidel. A samozřejmě i další okolnosti, které by se zde ale nevešly, a tak o tomto období je sepsán celé story, příznačně nazvané Příběh plných talířů.

Daný příběh skončil Pavlovou smrtí v roce 2018, a tím je uzavřena (minimálně pro mě osobně) jedna éra této hospody. Ano, funguje to tu dál, nechci říct lépe nebo hůř, prostě jinak; a právě díky tomu Pavlův příběh do této Kroniky zcela určitě náleží. Jinak, oblíbenost této hospody je historicky dána jednoznačně skutečností, že se na našem webu vyskytuje celkem 10 hodnocení, a to za všech hospodských, které pamatujeme, takže se ani dnes nemusíte bát sem vkročit.

Pod Skálou, Bystřice p. H. – Rychlov

Původní účel této budovy je nám záhadou, zdali to tu kdysi fungovalo jako rodinný dům anebo nějaký průmyslový objekt, to si nikdo z nás nevybavuje. Co si ale vybavujeme dobře je, že jakmile zde začaly být snahy o otevření restauračního zařízení, tak vždycky šlo o pořádný průšvih, protože to tu nikdy nikdo pořádně nenavštěvoval, a tak se to tu otevíralo a zavíralo jako na běžícím pásu. Jedním z posledních pokusů zde bylo vybudovat pizzerii i s rozvozem, ale i ato snaha dopadla špatně, protože přece jenom silná konkurence v podání Pizzabaru Angelo byla nepřekonatelná.

A pak už nastoupil podnik, který byl známý jako restaurace Pod Skálou. Majitelé interiér řádně zrekonstruovali, což jim trvalo několik týdnů ba i měsíců, ale výsledek se asi dostavil, protože v RUMcajsově z roku 2014 potvrzuje, že interiér hospody je v klidu. Výsledné hodnocení bylo lehce nadprůměrné, a to jednak z důvodu nevhodné volby piva v podobě nechutného Staropramenu a jednak díky chybějící klientele, což byl ale vždy problém této hospody. Ani ne za měsíc po RUMcajsově recenzi nám ale v mailu přistála druhá recenze od neznámého Zdendy, který to zde naopak vychvaluje do nebes a skoro maximální celkové hodnocení to jen potvrzovalo. My máme spíš podezření, že šlo o hodnocení účelové, buď přímo od majitelů, anebo minimálně od nějakého známého či příbuzného, protože takovou kvalitu tento podnik určitě nevykazoval, ale to nic nemění na tom, že i tato recenze zůstává v našem archivu jednou provždy.

Životnost této hospody pod tímto názvem a provozovatelem byla jepičí, a trvala všehovšudy 7 měsíců, od léta 2014 do ledna 2015. Následně to tu opět chvíli leželo ladem, až posléze se to tu změnilo na hospodu napřed pod názvem „Hospoda“, pak prý „Zvláštní škola“, pak opět „Pod Skálou“; pod posledním názvem to zde fungovalo až do konce roku 2022, nicméně to už sem nikdo nezavítal, aby přinesl jakékoliv novinky.

Zajímavé určitě je, že dodnes fungují její dvoje webové stránky z oněch dob roku 2014, jedny jako Pod Skálou, druhé jako Hospůdka Pod Skálou, a pak ještě dokonce i Facebook, takže můžete i dnes nasát zdejší atmosféru z fotogalerií. Krátké přiblížení tehdejšího provozu si pak můžete načíst v Příběhu zakleté hospody, včetně výňatků z tehdejších recenzí.

Podhoran, Bystřice p. H.

Tento provoz je zavřený již mnoho let, takže vzpomínky na něj jsou již trochu matnější, protože si neuvědomujeme nějakou výjimečnou či významnou událost či okolnost, která by nám pobyty v restauraci hotelu Podhoran nějak blíže připomínala. Hotel jako takový byl uveden do provozu již v 70. letech 20. století, a to po přestavbě objektu z bývalé Občanské záložny, a v rámci ubytování disponoval skoro 100 lůžky. My jsme k tomuto místu poprvé „přičichli“ v rámci premiérové recenze této hotelové restaurace (již s novým bowlingem v prostorách zrušené pivnice „Formanka“) v roce 2004 perem našeho porotce RUMcajse, jehož základním poznatkem bylo, že tu vše působilo jakýmsi „sterilním hotelovým“ dojmem; tuto definici od té doby rádi využíváme i pro popis podobných restaurací s nulovou atmosférou a postsocialistickými interiéry. Možná už tehdy RUMcajs správně odhadl místní poměry, a to jako pouhá šeď a průměr. I přesto jsme to zde navštěvovali, a to hlavně kvůli zmíněnému bowlingu, který byl v té době jeden z mála, ne-li jediný v Bystřici a okolí (až následně byly zbudovány další dráhy v restauracích „Best“ a „Angelo“). A tak se hned následující rok 2005 zrodilo další hodnocení v podobě trojrecenzerecenze od Losa, Křemílka a Trpajzlika, kteří zaznamenali podchlazené, zubní sklovinu drtící, pivo a hodně průměrnou pomalou obsluhu, nicméně v docela příjemném prostředí s docela solidní návštěvností. Posledním recenzentským počinem pak byla další trojrecenze od Candáta, Losa a RUMcajse z roku 2008, ze které si odnášeli takové neslané nemastné pocity, nicméně s poznatkem, že podobný druh pohostinství prostě každé město potřebuje. Ať tak nebo tak, objekt chátral z důvodu absence investic, a to se samozřejmě odráželo i na místních kvalitách, což jsme vzhledem ke kvalitnějším hospodám v okolí již nikdy nezaznamenali na náš web. Ve druhé dekádě 21. století to tu sloužilo jako ubytovna pro nepřizpůsobivé občany, čímž to tu zde bylo nadobro amortizováno, jinými slovy uvedeno do stavu neopravitelného v nějakých normálních finančních hodnotách. Nemovitost od soukromníka nakonec město vykoupilo, ale i když tamní obyvatelstvo zmizelo, tak je objekt stále nevyužit. Záměry města neznáme, ale nějaké fámy nastínily jeden z možných scénářů jako rekonstrukci horních pater do podoby kanceláří, a možná i obnovu provozu restaurace nejen pro městské úředníky, ale třeba i pro širokou veřejnost. Tak uvidíme, v posledních letech totiž covid významně promíchal kartami v podobných úvahách, ale pokud by to nakonec klaplo, tak si to tu po skoro dvou dekádách od poslední návštěvy určitě nenecháme ujít.

Více fotografií najdete v Příběhu křivého bowlingu, kde se také dozvíte, jaké kvality honosily tento provoz a jaké nekvality jej pak poslaly do propadliště dějin.

Prženské paseky

Tato jubilejní 30. kapitola naší Kroniky nás zavede hned do několika podhostýnských hospod, které jsou (a jedním dechem si otevřeně řekněme, že naštěstí) stále otevřené, a to konkrétně do restaurace v hotelu Na Trojáku na Trojáku, do hostince Ve dvoře v Rajnochovicích a nakonec krátce i do Krčmy na Prženském vrchu. To, že fungují, nic nemění na tom, že i tyto hospůdky sem patří, protože jsou nedílnou součástí příběhu, který je již navždy minulostí, a o tom je tato kronika. Uvedené hospůdky byly často součástí výletů, kterých jsem se účastnil v letech cca 2009-2014 za účasti mého sparingpartnera pana Milana, přičemž závěrečné posezení pak vždy končilo na jeho chatě těsně pod vrcholem Chladná. Vše podstatné je shrnuto do článku pod názvem Příběhy z Prženských pasek, včetně výňatků z tehdejších recenzí uvedených v daném období na našem webu Pajzly.cz, díky čemuž si budete mít možnost utvořit základní představu jak o ne/kvalitách daných pohostinských zařízení jako takových, tak o jejich nabídce, prostředí i atmosféře, včetně obsáhlé fotogalerii.

Renno Club, Bystřice p. H.

Renno v dobách své největší slávy vždy sloužilo jedinému účelu, a to jako poslední možnost a poslední zastavení pro ty, kteří nechtěli nebo nemohli jít ještě směrem ke svému domovu. Fungovalo to tu od nevidím do nevidím, otevírací doba pravidelně do šesti do rána byla prostě lákavá, protože moc podniků po půlnoci opravdu v Bystřici otevřených nebylo a není. Kromě toho se zde stahovali ti, kteří mastili výherní mašinky, alias automaty, a pro které byla vyhrazena celá zadní místnůstka sloužící jako předsíň pro hajzlíky.

Výrazným prvkem zdejšího interiéru byl fakt, že všude bylo velmi tmavo. To mělo a má bohužel i za důsledek fakt, že se nám odsud nikdy nepodařilo pořídit jakoukoliv fotografii interiéru, a na internetu taky není žádná dostupná, což je s ohledem na fakt, že Renno je navěky věků minulostí obrovská škoda, protože není jediný obrázek pro to, aby člověk ještě jednou zpětně dokázal nasát zajímavou atmosféru tohoto baru. Ale na druhou stranu si otevřeně řekněme, že každý jednou potřebuje zcela anonymně zapadnout do šedých sedaček ve skoro totální tmě, ať už z jakéhokoliv důvodu, a zdejší tma pak k tomuto účelu sloužila znamenitě.

Ať je jak je, tak takový podnik byl na podhostýnské scéně potřeba. Až v závěsu následovaly další podobné podniky typu Las Vegas I, Bingo bar apod., takže existence Renna přestávala být tolik exkluzivní, a tím i tolik vyhledávaná. První zmínku o Rennu přinesla trojice Kryšpín, Hajdalák a Kuzmič již v roce 2003 a výše uvedený účel Renna jen potvrdili. Pak po pětileté pauze se sem v roce 2008 odvážil Čiva, který tedy přinesl pouze průměrné hodnocení. Nejinak tomu pak bylo v jak případě RUMcajsovy recenze z roku 2009, tak i v případě poslední recenze tohoto nočního baru na našem webu od Čivy z roku 2014. Jak to tak retrospektivně vidíme, tak de facto všechna hodnocení byla průměrná, přičemž jednotlivé důvody jsou uvedeny v recenzích, nicméně asi právě díky tomu nebyla nijaká velká chuť to tu navštěvovat, a tak počet recenzí za celou dobu existence se ustálil na čísle 4.

No dnes už je pozdě na nějaké přehodnocení, protože jak už bylo zmíněno, Renno je definitivně uzavřeno a na jeho místě tu funguje nový Rosefish sport bar v Heinekenovském stylu, a ten snad slouží hostům ku spokojenosti dál. Nicméně pro ty, kteří si chtějí Renno ještě jednou připomenout, tak je připraven jeho Příběh tmavých posezení.

Retro bar, Holešov

Od počátku vzniku hojně navštěvovaná typická hospoda, vedená panem Tomášem (viz taktéž Příběh zamřížovaného vstupu týkajícího se bystřického baru Černá hora), po čase díky narůstající konkurenci v blízkém okolí křížená snahou o nějaké kulinářské kousky, následně jdoucí od jednoho externího nájemce k druhému, vše neúspěšně, aby opět na chvíli skončila pod vedením uvedeného Tomáše, a svou činnost pak ukončila pod vedením jedné bystřické provozní; to je rychlá charakteristika hospody Retro nacházející se u hlavní cesty v Holešově pár desítek metrů od místního gymnázia. Nic nepomohlo, ani změny provozovatelů, ani snaha o vaření meníček, ani značné rozšíření sortimentu, ani vybudování uzavřené a tiché venkovní zahrádky vzadu za domem, nic; silná holešovská konkurence a nulová možnost parkování v okolí udělaly svoje, a tak se to tu definitivně zavřelo někdy v druhé polovině roku 2016.

Ale od začátku; Tomáš si po ukončení pronájmu baru Černá Hora v Bystřici p. H. si zakoupil a opravil dům v Holešově, kde v přízemí otevřel Bar Retro, a v prvním patře se pak zabydlel (a vlastně dodnes zde bydlí). Zpočátku to tu frčelo, o nové hospody byla v Holešově nouze, a tak se návštěvnost těšila úctyhodným výšinám, byť šlo o čistokrevnou pivnici, maximálně s nějakou studenou pochutinou k pivu. Los to tu poprvé navštívil už v roce 2005, a jeho vysoko nadprůměrné hodnocení nenechávalo nikoho na pochybách, kdo že to na holešovském pivním poli tehdy vládl. Bohužel s rozmachem a otevřením dalších hospod a hlavně restaurací šel obrat tohoto baru do kytek, a tak bylo nutno hledat zdatnějšího manažera, který to tu opět pozvedne. Nepovedlo se. I s příchodem dalších provozovatelů, kteří to tu pozvedli na regulérní restauraci, se podniku nedařilo, byť tu posezení, popití i pojezení bylo skvělé, což dokazují další Losovy recenze z let 2014 a 2015. Dosud posledním provozovatelem byla mladá paní z Bystřice, která zároveň vedla i holešovský podnik „Vinárna“, a která se snažila sebevíc to tu zkrášlit, zvelebit a zatraktivnit. Los potvrdil vzrůst kvalit ve své recenzi z roku 2016, a to za zdatného komentáře holešovského Rotkadera, ale oba dva ve své prognóze naznačili základní problém tohoto zakletého podniku, a tím byla absence parkoviště. Nejbližší parking se nacházel nějakých sto stopadesát metrů bokem u supermarketu Albert, nicméně ruku na srdce, kdo z projíždějících bude složitě pátrat po místě k odstavení vozidla, když pak o pár desítek metrů podél cesty se nachází další restauračka, a ta dokonce s vlastním parkovištěm hned u budovy. Toto se nakonec stalo podniku Retro osudným, což si nakonec uvědomil i majitel budovy Tomáš, a přestavěl prostory hospody na průmyslové prostory, ve kterých se krátce mihl maloobchod s oděvy, a aktuálně je zde nějaký potravinový maloobchod.

Detailnější nahlédnutí do útrob této hospůdky vám umožní její zaniklý Příběh absence parkoviště.

Sport, Holešov

Tato restaurace se nacházela v prostorách holešovského sportovního střediska vedle úřadu práce, kam chodili obyvatelé relaxovat do bazénu, do sauny, na squash a další sporty. No a po pohybu bývá logicky žízeň a hlad, tak umístění hospody do těchto prostor určitě dávalo smysl. Navíc, jak bylo zmíněno výše, hned vedle se nacházel dům s mnoha úředníky a taky s dalšími kancelářemi pronajatými soukromým podnikatelům, takže o klientelu by neměla být nouze. Neměla by, pokud by zde ovšem nabízené služby byly na takové úrovni, aby se sem lidi vraceli, což ale podle Losových zjištění nebyly…

Jediným, kdo toto území prozkoumal, byl Los, který více než 3 roky v Holešově bydlel, dokonce docela nedaleko od tohoto zařízení, a tak měl jedinečnou možnost otestovat zdejší pochutiny, a to včetně alkoholických nápojů. První zmínka se na našem webu objevila v roce 2015, kde bylo jasně naznačeno, v čem tento podnik plave. Kromě průměrného piva značky Gambrinus to byla podprůměrná kuchyně, pomalá obsluha a nulová klientela. Ve snaze o objektivitu hned v následujícím roce 2016 následovala kontrarecenze, která měla věci uvést na pravou míru. A taky že uvedla; kromě stále průměrného piva zde nicméně byly už vidět krůčky ke zlepšení – bylo zde už dost lidí, takže bylo možno i trochu pochválit obsluhu, že stíhala, a jídlo bylo už také jakžtakž pozřetelné. Celodřevěné prostředí pak navozovalo komorní útulnou atmosféru, takže se zde vlastně dalo v pohodě zajít.

Nicméně hospoda dostala padáka ve chvíli, kdy se město rozhodlo ke komplexní rekonstrukci celého objektu, a tak tento podnik tiše zmizel ze scény. Takže pro ty, kteří by chtěli ještě jednou zavzpomínat na ony doby, je připraven zaniklý příběh o této restauraci Sport pod názvem Příběh saunování.

Sport bar & Café bar, Bystřice p. H.

Historie tohoto místa je trochu složitější, protože tady to fungovalo pod jinými mnoha různými názvy, které se navzájem střídaly, měnily, pak vracely, případně přebíraly názvy jiných hospod. No, zas tak složité to asi nebylo, ale pojďme se to pokusit zrekapitulovat. Na počátku 21. století to tu bylo otevřeno poprvé, a to pod názvem „Davidoff bar“. Chvilku to tu fungovalo něco jako takový paskvil mezi barem a kavárnou, ale protože už tehdy fungovala venkovní zahrádka, tak bylo zřejmé, že úplné mrtvo tady asi nebývalo. Nicméně, někdy kolem roku 2009 se název změnil na „Bar 8“, což byl převzatý název od rozlehlé hospody nedaleko po cestě směrem na Hostýn u tzv. Benetkové křižovatky (a který v tu chvíli zase změnil název na „Bingo bar“, což mu vydrželo dodnes). To ale zdaleka není vše; jestli a jak dlouho to tu fungovalo pod názvem „Bar 8“ alias „Osmička“, to přesně nevíme, ale nějakou dobu asi ano, protože do podvědomí se nám zakousla vzpomínka, kdy jsme se domlouvali, že se půjde „na sedmičku“, anebo „na osmičku“. V každém případě zcela jistě víme, že k další změně názvu i provozovatele došlo nejpozději v roce 2014, kdy se to tu už zase jmenovalo jinak, a sice „Bar Club Majky“. Tento letopočet víme naprosto přesně, protože v polovině onoho roku 2014 k nám na web od Čivy doputovala historicky první recenze z tohoto zařízení. Ani životnost této provozovny neměla dlouhého trvání; v roce 2016 ji sice ještě v krátkosti stihl ohodnotit Brtník, spíše zkritizovat než pochválit, ale aspoň tím bylo jasně naznačeno, jakým směrem se to tu řítí. No a od následujícího roku to tu už začalo fungovat pod posledním známým názvem „Sport bar“.

I v předchozích provozech bylo možno tady sázet u obsluhy, ale tady to bylo vyšperkováno samostatnou prosklenou kukaní s uvnitř sedící ženou, která byla dedikována jen a pouze na sázkovou činnost. Kromě toho pak byly zdi obsypány fotbalovými vlajkami a jinými artefakty, a z doslechu víme, že tady byla oficiální základna tvrdého jádra fanoušků Sparty Praha. No a když byl interiér doplněn o velkou televizi se sportovními přenosy, tak tu bývalo o zábavu postaráno. Dlouho předlouho se sem žádný z nás nepodíval, ale protože místní drby k nám donesly informace, že tady to žije snad nejvíc v celé Bystřici, tak jsme přemýšleli, jak to zaonačit, abychom i my mohli nasát údajně skvělou atmosféru. A nakonec to vymyslel Los přímo grandiózně, když tady nahnal nejen sebe, ale desítky porotců a přátel našeho webu. Los v polovině roku 2020 vydal svou knihu, a protože tuto bylo třeba řádně pokřtít, a kde jinde než někde pod Hostýnem, tak padla volba na tuto provozovnu. A tak se tady počátkem srpna onoho roku nasáčkovala do hlavní místnosti celá řada hostů, přičemž dodnes jsme přesvědčeni, že to pro mnohé byla první a asi i poslední zdejší návštěva. A samozřejmě musela vzniknout také nějaká recenze; a taky že jo, hodnocení pro rok 2020 bylo na světe snad pouhý týden poté, i se všemi chvalozpěvy a vysoce pozitivním hodnocením. Bohužel, nikdo z nás nepočítal, že šlo o hodnocení poslední; v roce 2022 provozní Radek svou hospodu přestěhoval o tři baráky vedle, nazval ji „U Černocha“ a zdejší objekt je od té doby opuštěn. Na závěr taková zajímavost: pojmenování „Sport bar“ nebylo nijak excelentní, protože v Bystřici p. H. dlouhodobě fungoval již jiný „Tipsport bar“, a to na Přerovské ulici, a tak mohlo dojít ke snadnému omylu. No, kolik lidí bylo zmateno nebo ne, to už asi nezjistíme, protože oba zmíněné podniky jsou již nenávratně minulostí.

Sušil, Bystřice p. H.

V prostorách městem vlastněné budovy pod stejnojmenným názvem Sušil bývala restaurace funkční již hluboko ve 20. století, nicméně v 90. letech spolu s koncem fungování kina skončila i éra této socialistické hospody. A to docela na pěkně dlouho, protože první nájemník se zde ukázal až někdy v roce 2006, kdy bylo kino taktéž znovuotevřeno. Jako první si nové restaurace v těchto prostorách všiml v uvedeném roce 2006 Candát, a jeho hodnocení bylo vskutku kladné, což naznačovalo úspěšný restart zdejších pohostinských služeb. První nájemník zde ovšem vydržel jen jeden rok, čehož si všiml v roce 2007 zamířil Děda Lebeda, který se zde bohužel výrazně střetl s novou paní provozovatelkou, a jeho nulové hodnocení pak asi nikoho nepřekvapilo; jinak by asi neměl problém sem kohokoliv pozvat, protože spokojenost v zásadě panovala i u něj. Výrazně pozitivní dojmy nám přinesl v roce 2011 Wickerman, který zde byl spokojený jak netradiční značkou piva v podobě Bernardu, tak nabídkou i chutí jídel, která ve své recenzi vyjmenoval snad skoro všechna. Na Bystřici se jednalo o nadprůměrně drahou restauraci, která se snažila zlákat bohatší klientelu, a dokonce zde proběhla snaha o přeměnu na kulinářskou gastronomickou špičku. Tato snaha se ovšem neshledala se zájmem okolobydlících, kterým bohatě stačily flákoty z okolních restaurací, a tak funkční provoz zde byl zachráněn vlastně jen díky shodě okolností, kdy novou střechu nad hlavou hledala pizzerie „Angelo“, do té doby provozovaná v panelbloku na sídlišti. S příchodem pana Roberta z Angela proměnou prošel jak interiér, tak exteriér v podobě venkovní zahrádky stlučené umně z europalet, samozřejmě i nabídka, a po několik let to tu jelo víceméně bez větších problémů. Je fakt, že nikdo z naší poroty se sem v těchto dobách už nevypravil, a tak nebylo možno nijak ověřit kvalitu zdejších služeb, no a v tuto chvíli je na to již pozdě, protože i „Angelo“ na podzim roku 2022 odsud vyklidilo pole. Ale světe div se, nový nájemník se opět našel, a tak od srpna 2023 se zde nachází „Hostýnský pivovar“; ale ten již s původní restaurací nemá mnoho společného, a proto je restaurace „Sušil“ jako taková v této kronice právem uvedena.

Podrobnější náhled na historii zdejších pohostinstkých provozů v období 21. století si můžete udělat v rámci zaniklého Příběhu prázdné hauté cuisine.

Tipsport bar, Bystřice p. H.

Tak zavřeli i hospodu, která se dlouhá léta pyšní na úvodní fotografii na našem webu. Předtím, než sem vtrhl sázkový gigant se svou pseudo hospodou, tak tady byla provozována hospůdka „U krbu“, a ještě předtím v minulém století „Z club“, což byl podnik patřící přesně do divokých devadesátek. Naštěstí v roce 2004 byla již naše činnost aktivní a tak si dodnes můžeme přečíst něco o oné hospůdce U Krbu v recenzi od RUMcajse a Dědy Lebedy.

Nicméně počátkem roku 2008 zde došlo k razantní obměně na poli provozovatele a tak i v obměně interiéru a zaměření hospody, a v Bystřici tak vzniklo první regulérní sázkové centrum. Jako první nám zdejší situaci přiblíži porotce Ozzy v daném roce vzniku, čili 2008 Mohli jste zde dostat pivo značky Staropramen, který se v počátcích čepoval v desítkovém i dvanáctkovém vydání, přestalo se zde vařit, a z interiéru zmizel krb a naopak se objevila kukaňa s človíčkem, který přijímal sportovní sázky. Stejně to muselo být zajímavé povolání, sedět uvnitř hospody v proskleném teráriu, a koukat se na opilce, jak tam paří. Navíc se v hospodách ještě běžně kouřilo, takže tento člověk fakt musel smrdět každodenně, a prát každodenně. No, neumíme si to moc představit.

Pak se dlouhých pět let na našem webu o tomto podniku neobjevila ani zmínka, až se Čivovi zželelo zdejší recenzentské neaktivity a odhodlal se v roce 2013 k další z řady recenzí. Pivo se zde čepovalo již jen v 11-kovém vydání, ale interiér zůstal neměnně malý, s kukaňou, a osazenstvem typu dělníků z TONu. Hned o rok později v roce 2014 se sem Čiva zaskočil schovat před deštěm, a přinesl naprosto stejné průměrné hodnocení jako rok předtím. Naposledy se zde objevil taktéž Čiva, a to v roce 2015, kdy zde strávil hodinku čekání na nejližší bus. Piva zde byla sv podobě 11 Staropramen a 11 Braník, obměnila se i obsluha, která se zde asi měnila jako ponožky, nicméně interiér i klientela zůstala podobná.

Po celou dobu existence nám bylo potvrzováno, že se jednalo o průměrnou hospodu, která lákala své klienty spíš na sázení než na paření, takže z našeho pohledu jí škoda není, a sázkaři stejně vsázejí již online přes chytré telefony. A byť hospoda zanikla, tak tento objekt nezeje prázdnotou a na tomto místě od roku 2019 funguje denní kavárna a bistro „V ulici“.

O historii této hospody byl samozřejmě taktéž sepsán samostatný zaniklý příběh, který nicméně nese velmi zajímavé jméno po velmi zajímavém člověku, který v poslední dekádě svého života právě nedaleko tohoto místa pobýval a i zemřel. Název kapitoly tedy zní Příběh Františka Tugendlieba.

U bobra, Bystřice p. H.

Tato čistokrevná pivnice určitě spadá do kolonky „nádražních hospod“, protože je to de facto první stavba, kterou člověk vidí po východu z vlakové stanice v Bystřici p. H. Jasně, v těch dobách, kdy to tu fungovalo pod tímto názvem, jsme ještě rozdělení na bystřické a nádražní hospody na našem webu neřešili, ale pro upřesnění umístění hospody byla tato zmínka určitě potřebná.

Tak tedy, díky oblíbenosti (a asi taky tak trochu díky blízkosti bydliště) zakladatele našeho webu Candáta byla tato jedna z prvních, které byly na našem webu ohodnoceny. Konkrétně poprvé jsme si o ní mohli na našem webu přečíst již v roce 2002, kdy se tu potkali hned dva naši porotci a přinesli odsud svá premiérová svědectví, navíc podpořené barevnými fotografiemi, což v těch dobách opravdu bylo raritní. Raritní nebyly ani tak fotografie, ani že byly barevné, ale spíš šlo o to, že to byly asi první barevné snímky zdejšího interiéru v celé historii hospody. Ono všeobecně moc snímků z interérů hospod pro kronikářské účely není, a když už se nějaký snímek z hospody někde objeví, tak jsou na něm zvěčněni spíše slavící lidé než hospoda jako taková.

No, pojďme dál; hned rok následující, tzn. 2003 se tu potkali již porotci tři, Kryšpín, Hajdalák a Kuzmič, kteří tuto čtyřkovou nálevnu vychválili do nebes (což moc z dnešního pohledu nechápeme, protože tam točili desítkového Kozla, ne z tanku, ale z bečky, takže si asi dovedeme představit, co to bylo za břečku). Zajímavostí tohoto zařízení určitě bylo, že se zde scházeli týpci alkoholem značně prověření, což v konečném důsledku dalo vzniknout samostatné sekci na webu s názvem „Pětiboďáci“, kam tehdejší porota archivovala opravdu tu nejzajímavější směsku hospodských povalečů. Další zajímavostí pak bylo, že se jednalo o jednu z mála putyk, které v těch dobách nabízely k prodeji pivní bečky včetně zapůjčení chladícího výčepního zařízení; nejednou jsme těchto služeb využili, přece jenom autem jsme tehdy disponovali málokdo, abychom si mohli zajet do velkoobchodu, a odsud se to dalo na rudlu zvládnout v pohodě. Poslední recenzí této putyky pod původním názvem „U bobra“ se chopil již zmíněný, pár desítek metrů poblíž bydlící, Candát, a to v roce 2005. Následujícího roku se změnil provozovatel i název (nově „U nádraží“), ale to už je samostatná kapitola.

K této nádražce se vážou hned dva další příběhy; prvním je báje a pověst bystřická z pera Kuzmiče nazvaná O záhadném Upírově zmizení; druhý je pak zaniklý Příběh neviditelného bobra; tak hezké čtení.

U dvou lvů, Bystřice p. H.

Tento podnik se sice v poslední dekádě svého života nazýval „U dvou lvů“, ale místní tomu stejně neřekli jinak než „Mrtvolka“; jednak tady hospoda fungovala odnepaměti právě pod tímto názvem, a jednak sousedí s místním hřbitovem, takže se to prostě nabízelo samo. Vše začalo kolem roku 2005, kdy původní „Mrtvolka“ zanikla, objekt koupili Vietnamci, a celý jej nahlavu zrekonstruovali. Z malé pivnice udělali velkou restauraci s nábytkem ve starožitném asijském stylu, nové hajzlíky, a oddělenou místností pro pohřební trachty i jiné akce. Jako první nám změnu zvěstoval v roce 2007 Candát, zdatně následovaný Dědou Lebedou v roce 2008. Jídlo zde bylo asijské a na docela solidní úrovni, bohužel podnik padal na nevalné úrovni obsluhy, navíc moc nerozumějící a nemluvící česky, což je v ČR docela problém.

Vietnamci tu nevydrželi dlouho, podnik zavřeli a nějaký ten rok se tu nedělo nic. Nakonec si objekt pronajal místní mladý pár, který se snažil seč mohl, aby to tu začalo vzkvétat, vždyť lokalita u hřbitova, navíc v sousedství obrovského parkoviště pro turisty jedoucí na Hostýn, to je přece to nejlepší místo pro profitující pohostinství. Chyba lávky, turisti se najedli a napojili na Hostýně, popřípadě v Lázních na Vagóně, a tak příjmy nijak moc nerostly, ba naopak. Jak nám při jedné příležitosti prozradili, tak velkou většinu návštěvníků tvořili lidé courající se na místní záchod, a pak na jednu dvě limonády, snad aby tímto použití WC nějak zaplatili nebo co; na jídlo pořádně nikdo nic. V roce 2013 sem ještě zavítal Čiva, a i když jeho dojmy byly průměrné, tak nic nenaznačovalo tomu, že by se tady schylovalo k zániku. Nicméně mladí provozovatelé usoudili, že tady jim pšenka nepokvete a tak podnik pustili dalšímu nájemci a zmizeli do Irska.

V prosinci 2013 podnik převzal další provozovatel a vypadalo to na úspěšnou kariéru; akcí tady bylo nepočítaně, včetně svateb a hlavně večerních hudebních zábav. Nicméně tento zde vydržel jen třičtvrtě roku a v září 2014 se rozloučil. Od roku 2019 je objekt přebudován na zázemí firmy. I přes relativně krátkou životnost, tak i tak tato restaurace napsala na podhostýnské pohostinské scéně svůj nesmazatelný příběh, který bude navěky zaznamenám v Příběhu asijské mrtvolky. PS: taková perlička na závěr – dodnes fungují FB stránky této bývalé restaurace.

U Hanuša – pivnice, Bystřice p. H.

Ano ano, čtete správně, i tuto pivnici postihl po zákazu kouření a zavedení EET smutný osud. Pro upřesnění raději ještě jednou uvádím, že v této kapitole hovoříme o uzavřené pivnici, a nikoli restauraci, která funguje i nadále!

Fotbalová pivnice „U Hanuša“ rozdělovala lidi na dva tábory, jedněmi byla zatracovaná a jinými zase vyzdvihovaná až do nebes. I mezi porotou vládly velmi rozporuplné názory. Tak například první recenze z roku 2002 od Vanďase a Jaryna byla velmi kritická, a to hlavně díky „hajzlovitému číšníkovi“, který se sem přesunul z hospody „U supa“; stejně špatné kvality potvrdila následující rok 2003 slova v hodnocení od Jaryna a Štajnyho. Až v roce 2004 jsem se vše snažil uvést na pravou míru já, prostě takový první objektivní vzhled do zdejší hospody, a mé nadprůměrné hodnocení bylo zajímavým příslibem pro budoucí návštěvy.

Tato čistokrevná nálevna se na počátku 21. století začala profilovat do tzv. fotbalové pivnice a docela se jí to dařilo. Přece jen, fotbal je sport populární a tady byl v několika zapnutých televizích, roztroušených různě po interiéru, puštěný snad nepřetržitě, navíc dekorace ve fotbalovém hávu ještě atmosféru umocňovaly. Jelikož mě toto prostředí docela uchvátilo, a začal jsem zdejší návštěvy doporučovat, tak se následně s recenzemi roztrhl pytel. Suma sumárum je na našem webu 10 recenzí, což nakonec přece jen svědčilo o oblíbenosti tohoto pohostinství.

Této pivnice je velká škoda, měla své stálé štamgasty, nehledě na to, že když už člověk fakt nevěděl kam se vrtnout, tak zdejší prostředí a dostatek míst k sezení de facto vždy zaručovaly možnost se zde usadit a odpočinout. Aktuálně je tu v provozu nonstop herní TomLan bar, kam naopak asi nikdo z nás nevkročí. U Hanuša bylo skvěle, a jde tak o další podnik, na který budeme rádi vzpomínat.

PS: Kdo má zájem si přečíst další detaily, vč. těch nejzajímavějších výtažků z historických hodnocení, nechť si přečte zaniklý Příběh neoblíbené pivnice zde: https://1url.cz/tua3m

U Ježka, Rajnochovice-Košovy

Objekt této hospůdky uprostřed Hostýnských vrchů se nacházel na cestě mezi Rajnochovicemi a rozcestníku mezi Tesákem a Trojákem (oficiálně nazývaným Bernádka). Nyní se na tomto místě již nenachází vůbec nic, snad jen betonové základy ukazují na místo, kam zavítalo nemálo kolemjdoucích turistů, a dokonce zde naše porota chtěla uskutečnit svůj tradiční každoroční sraz v první polovině roku 2009. Na sraz v těchto prostorách nakonec nedošlo, ať už z jakýchkoliv důvodů, což je z dnešního pohledu více než škoda, protože jsme alespoň mohli nasát zdejší výjimečnou atmosféru a minimálně pořídit několik fotografií do našeho archivu. Byla to prostě chyba, protože v následujícím roce pak celý objekt lehl popelem a tak už nebylo a není možné se tu zastavit a onu absenci napravit. Na našem webu máme jen jednu jedinou, a o to více jedinečnou, unikátní, raritní, recenzi této hospody, a to tu mou z roku 2006, kdy jsem to tu zcela nečekaně navštívil v doprovodu mého táty. Byť si absolutně nepamatuji značku ani voltáž zdejšího piva (nicméně podle dochovaných fotek se zde točil přerovský Zubr), tak dle slov v recenzi mi chutnalo. Kromě toho jsem pochválil příjemnou obsluhu v mladěženském podání i luxusní interiér; i přesto všechno jsme v době naší návštěvy tady žádné jiné hosty nepotkali.

Z dnešního pohledu po covidovém období si myslím, že pokud by to tu neshořelo, tak by tato hospůdka byla asi taktéž již uzavřená, a zdejšímu kraji by stejně jako dnes vládla restaurace „Ve Dvoře“ na okraji samotných Rajnochovic. Ale s ohledem na neslavný konec počátkem roku 2010 se již nikdy nedozvíme, jak by to tu dopadlo a jak by to tu dnes vypadalo. A tak alespoň několik fotografií na našem webu a v této kronice (děkuji jmenovitě p. Kamilu Adamcovi za jejich poskytnutí) bude navždy už jedinou vzpomínkou na to, že zde kdysi stávala budova, která nebyla jen tak nějakou restaurací a nálevnou pro žíznivé turisty, ale dokonce plnohodnotným penzionem s několika pokojíky v podkroví. R.I.P.

Jak bylo výše zmíněno, náš sraz porotců a přátel webu Pajzly.cz se zde nikdy neuskutečnil, ale i tak je možné si o této hospůdce přečíst její zaniklý příběh příhodně nazvaný Příběh srazu poroty.

PS: Jak jsem už několikrát porůznu vzpomínal, právě torzo vyhořelého penzionu „U Ježka“ spustilo mou lavinu zájmu, návštěv a sbírání informací o podhostýnských hospodách, které postihl podobný osud, tzn. jsou k dnešnímu dni trvale uzavřeny. Takže paradoxně budiž neslavnému osudu „Ježka“ dík za to, že dnes si mohou zájemci o problematiku zaniklých pohostinství přečíst celou řadu faktů a příběhů o desítkách jiných zavřených hospod, např. právě v rámci této Kroniky podhostýnských pohostinství.

U kapličky, Bystřice p. H.-Rychlov

Nejsme si moc jistí, kdo všechno kdy navštívil tuhle rychlovskou hospůdku, ale jsme přesvědčeni, že snad kromě blízko bydlícího Kuzmiče asi nikdo, protože tato se nachází skoro na konci Rychlova na výpadovce na Přerov, což je od centra Bystřice dobré 2 kilometry, a trmácet se sem nikomu nijak nechtělo. A ani vlastně nebyl důvod, v Bystřici i po cestě do Rychlova se nachází spousta jiných hospod, do kterých se dalo zapadnout.

My jsme ale měli štěstí v podobě Čivy a Ozzyho, kteří si po cestě z domovských Dřevohostic našli celkem 3x v minulosti čas na to, aby se tu zastavili, a čtenářům přinesli své pocity i z těchto zapadlých končin. První recenzi spáchal Čiva v v srpnu v roce 2007, přičemž za pár měsíců v témže roce 2007 následovala kontrarecenze od jeho kamaráda Ozzyho, konkrétně v prosinci. Zatímco Čiva moc nadšený nebyl, hlavně tedy z obsluhy a astronomickou rychlostí mizející pivní pěny, Ozzy už tak kritický nebyl; prostě co člověk, to názor. Toto bylo období, kdy zdejšímu provozu vládla dvojice provozních Milan a Pavel, tito konkrétně od roku 2003 až do roku 2010.

Pak se nad hodnocením této putyky slehla zem a až po 7 letech se sem vypravil opět Čiva, který v červenci léta páně 2014 opět prověřil zdejší kvality. A jak bylo vidno, kvalita se zde držela na vysoké úrovni i po zmíněné změně provozovatele; Čiva si pošmáknul jak na pivku, tak byl spokojený vlastně se všemi hodnocenými kritérii. Bohužel ale toto bylo taky to poslední, co jsme se o této hospodě dozvěděli. Od té doby zde nikdo z porotců nebyl a tak jsme ani hned nezaznamenali, že je to tu po smrti, a to někdy kolem léta 2019. S ohledem na úbytek potenciální klientely a významným změnám preferencí potenciální klientely, což způsobilo období let 2020 a 2021 díky viru Covid-19, tady už asi nikdo další hospodu nezprovozní. A tak jen čekáme, kam cesty páně využití této budovy v budoucnosti povedou.

U Krajcara, Bystřice p. H.

U Králů, Chvalčov

Byť tato hospoda byla v plném provozu už v raných devadesátkách, tak první zmínku o ní přinesl na náš web porotce Kryšpín se Ženou se 2 tvářemi až v roce 2003 (což ale stejně byly teprve rané doby naší činnosti, takže logicky to ani moc dříve být nemohlo). Od počátku bylo upozorňováno na velmi zajímavé vnitřní uzpůsobení místností, kdy hospoda byla rozdělena na dva samostatné prostory, ba dokonce na dva rozdílné světy. Jeden, hlavní, prostor sloužil jako typická hospoda, kdežto druhý jako tzv. televizní salonek, kde se u pivka sledovaly na projektoru všemožné pořady. A protože tam byla zavedena satelitní televize, což v oněch dobách ještě zdaleka nebylo běžné, tak se sem lidé jen hrnuli. Dnes už je podobná místnost spíše k smíchu, ale v oněch dobách to byla docela rarita, navíc když tam probíhalo nějaké sportovní utkání, na běžných TV stanicích tehdy nedostupné, tak bývalo fakt narváno.

Situace ohledně dispozice interiéru i hojnosti klientely se nijak nezměnila ani o 5 let později při Losově návštěvě v roce 2008. Zajímavostí pak je, že v daném roce 2008-2 to tu navštívilo i Divoké prasátko, a jak byla Losova recenze pozitivní, tak Prasátkova byla docela kritická; asi moc alkoholu, ale na druhou stranu to možná bylo věštění vývoje zdejšího provozu do budoucna, jak se posléze ukázalo.

Majitel Král zemřel a podnik převzaly dvě ženy, jedna postarší a jedna pomladší, obě ovšem asi neměly s hospodou moc zkušeností. To se začalo projevovat jak na klesající kvalitě obsluhy, tak následně i na klesajícím počtu osazenstva. Tento stav popsal poprvé RUMcajs v roce 2011, a následně tuto situaci potvrdil ve své recenzi z téhož roku i Los. Definitivní úpadek ve všech hodnocených kritériích ještě jednou potvrdil RUMcajs v roce 2014, a od té doby tam už nikdo moc nepáchnul, takže informace o uzavření v roce 2017 byla víceméně očekávaná, a překvapující bylo spíše to, že to tu fungovalo ještě tak dlouho. Objekt od té doby stojí opuštěn, tak se necháme překvapit jeho případným využitím.

PS: Zajímavostí určitě může být fakt, že dodnes jsou funkční, byť dlouhodobě neaktualizované, webové stránky této hospody: https://hospoda-u-kralu.webnode.cz …

I k této hospodě je sepsán její vlastní zaniklý příběh. Ten má trefný název hlavně díky skutečnosti, že pokud by se zde snažili, mohli by si zde žít „jak Králové“ … takhle to dopadlo jak dopadlo a tak je pojednání o osudech této hospody nazváno jako „Příběh promarněného jména“ – čtěte zde: https://1url.cz/MuGwi …

U kůlu, Rusava

Z dnešního pohledu je možné o každé zavřené, a předtím dlouho fungující, putyce říct, že to byla legenda. V případě občerstvení „U kůlu“ na Rusavě to ovšem opravdu platí. Jednalo se o hojně navštěvovaný podnik, hlavně tedy v letním období, kdy se dalo posedět venku opravdu u kůlu, který se mezi stoly a lavicemi z půlkuláčů tyčil k nebi desítky let. Drtivou většinu návštěvníků tvořilo osazenstvo z řad cyklistů, pro které bylo umístění tohoto občerstvení vpravdě strategické. Objevilo se i pár turistů, ale pro ty to tu byla docela zacházka, nicméně řady návštěvníků statečně doplňovali ubytovaní v okolních chatkách. Jídlo zde bylo opravdu vynikající a za hubičku, pivko se tu točilo zpočátku jen v desítkovém hávu a ještě k tomu euroznačky jako Radegast a Gambrinus, což po čase (řekněme si naštěstí) vystřídal jedenáctkový Zubr. Prostředí venku bylo spartánské, takové dřevácké, ale bohatě dostačovalo pro houfy zpocených návštěvníků; naopak uvnitř pak bylo daleko více útulno. Nejlépe dokreslí prostředí má slova v první recenzi této občerstvovny z roku 2010, kdy jsem to tu vychválil, a od té doby se zde pravidelně občerstvoval. Narozdíl ode mě se ale od mnohých jiných návštěvníků ozývaly negativní zkušenosti s paní majitelkou, která nešla pro ostřejší výraz daleko, což se mohlo zdát jako neslušné a urážlivé. Nicméně ani to neodrazovalo další a další houfy návštěvníků; a vlastně ani mě, který své další pozitivní dojmy zpracoval do další pozitivní recenze z roku 2013. Mé nadšení ze zdejších kvalit nabízených služeb, stejně pak taky přítomnost ubytování, bylo natolik silné, že se zde konal křest historicky první tištěné publikace našeho spolku Pajzly.cz, knihy „Pajzly aneb 15 let recenzí moravských hospod“. Z této návštěvy pak Čiva zpracoval své dojmy do recenze na konci roku 2014. Nakonec paní majitelku zradilo její zdraví a tak byla nucena své občerstvení po letní sezóně roku 2016 uzavřít. A s odstupem času je zřejmé, že tento stav setrvá už navždy, lidé holt nemládnou…

Další detaily o fungování této hospůdky, fotografií a stejně tak i podrobnosti o daném večeru v rámci křtu uvedené publikace, to si můžete přečíst v již nenávratně zaniklém Příběhu křtu první knihy.

U Luďka, Bystřice p. H.

Kdy byla tato hospoda otevřena, to netušíme, zdali to bylo již za bývalého režimu, anebo to tu začalo být aktivní až po revoluci, je pro nás neznámo. To ale nic nemění na tom, že jsme se tu vyskytovali mnohokrát; neříkáme často, ale s ohledem na to, že v 90. letech součástí tohoto podniku byl i noční bar, otevřený skoro až do rána, tak naše kroky sem směřovaly už jen pro to, že bylo kde složit naše znavená těla. Bar následně skončil, a byť byla snaha o jeho znovuotevření v roce 2013, na své úspěchy ranných kapitalistických let už nenavázal. A tak plně fungovala už „jen“ hospůdka, která měla uvnitř příjemnou komorní atmosféru, a v letních měsících byla její kapacita výrazně rozšířena o zahrádku nacházející se v průjezdu za hospodou.

Pokud si dobře pamatujeme, tak se zde i vařívalo, takže šlo vlastně i o restauraci (což bylo ostatně napsáno i na vývěsním štítu nad vchodem do hospody). To jsme ale nikdy pořádně nenaznamenali a tuto hodpodu jsme vždy brali jen jako čistokrevnou nálevnu. O její oblíbenosti pak svědčí fakt, že se zde v průběhu let vystřídala de facto celá naše porota, ať už ta původní, která přinesla první trojhodnocení již v ranných začátcích naší činnosti v roce 2002, tak pak třeba i ta následující, která se sem vydala v roce 2003 dokonce hned ve čtyřech. Pak sice následovaly již jen sólo recenze od Losa z roku 2006, Myšáka 2008, a Čivy z 2013, ale vlastně všechny hovořily pro nadstandardní kvality této hospody. Posledním hodnotitelským zářezem je pak Losovo hodnocení z roku 2014, a od té doby se sem nikdo z nás vlastně nepodíval.

Podobné smýšlení o vyhnutí se obloukem této restauraci asi měli i další bystřičtí občané, a tak pak už asi tušíme důvod, pro to tu k 1.6.2019 nadobro uzavřelo své brány. A jestli byl důvod jiný, tak pak pardón, ale my jsme to opravdu nezkoumali (a třeba nám to někdo upřesní v diskuzi k tomuto článku na našem Facebooku). My jsme to tu nicméně měli rádi, a byť jsme návštěvy přímo nevyhledávali, tak si myslíme, že tato hospoda tvořila opravdu hodně let pevné zázemí bystřické pivní scény, a její uzavření je určitě škoda. Aktuálně zde funguje pivnice „U Ryby“, a v kuchyni zde hostuje bývalý pizzabar „Angelo“.

Pokud se vám nechtějí studovat jednotlivé recenze, na něž jsou odkazy výše, tak vězte, že stejně to nejzajímavější je obsaženo v následujícím Příběhu neznámé restaurace, archivovaném stejně jako všechny ostatní na těchto webových stránkách.

U Madony, Sv. Hostýn

Dnes máme pro vás speciální kapitolu o stánku na Hostýně zvaném U Madony, který zde působil pod tímto názvem v letech 1998 až 2018. Speciální není ani tak stánek samotný, ani jeho zaniklý příběh, ale spíše skutečnost, že s paní Madonou, která dala stánku jméno, jsem se (dokonce v den vydání této kapitoly!) spojil a vyzpovídal ji, takže pro účely této kapitoly se mi podařilo získat dosud neznámé zajímavosti a zákulisní informace z dob tehdejšího provozu.

Když to řeknu ručně stručně; stánek paní Madona zakoupila v roce 1998 a během dvouleté rekonstrukce došla k rozhodnutí, že zde nebude prodejna cetek, ale řádné občerstvení. Od roku 2000 se tedy zdejší dveře otevřely naplno, a na rozdíl od všech ostatních služeb na Hostýně byly otevřené de facto ve dne v noci. Taky proto se zaniklý příběh, kde najdete další podrobné informace, jmenuje Příběh otevřených dveří. Dočtete se tam například také to, jaké byly vztahy s Maticí svatohostýnskou, kdo to tu navštěvoval apod.

Stánek je stále v majetku paní Madony, nicméně z několika (v příběhu taktéž uvedených) důvodů jej v roce 2018 přestala provozovat a dala jej k pronájmu. Napřed zde byl na pár let p. Koníček, a od roku 2020 pak rodina Vašíkova – ta nicméně dodržuje zdejší nepsanou otevírací dobu „s příjezdem prvního a odjezdem posledního autobusu“ a tak příběh věčně otevřených dveří je zde opravdu již minulostí.

U Michala občerstvení, Tesák/Rajnochovice

Toto venkovní sezónní občerstvení sloužilo jako taková pseudozahrádka k sousední, již vyhořené a taktéž uzavřené, chatě Tesák (ta zde má samostatný odstavec, a ne jeden). Turismus se na Tesáku koncem první dekády 21. století začal rozmáhat natolik, že vnitřní prostory tesácké chaty již prostě kapacitně nemohly dostačovat a dvě lavice venku před vchodem bývaly v teplém období permanentně obsazené. Proto již tehdy syn provozovatele začal realizovat své první samostatné kroky na pohostinském poli, a dokonce snad i v rozporu s názorem starého pána hostinského si vedle chaty zřídil toto venkovní posezení. A nejenom posezení, tady to fungovalo víceméně zcela nezávisle na hlavní chatě, protože v přítomné budce se nacházelo kompletní výčepní zařízení a spousta turistických pochutin k tomu; i kasa zde bývala separátně, a kolem roku 2010 zdejší návštěvnost rostla geometrickou řadou. Bohužel, tyto zlaté časy se nám nepodařilo zaznamenat ve formě recenze na náš web, a tak jsme vůbec rádi, že máme k dispozici alespoň nějaké fotografie z té doby (a naštěstí spousty vlastních zážitků uložených v našich vzpomínkách). Jakmile se ale kolem roku 2015 vybudovala regulérní venkovní zahrádka k chatě Tesák, činnost tohoto občerstvení byla ukončena a začalo to tu nenávratně chátrat. Nový boom nastal paradoxně v době covidové, kdy byl problém se občerstvovat ve vnitřních prostorách, proto tyto venkovní byly znovu upraveny, uklizeny a připraveny pro návštěvníky. Ne, celý provoz obnoven nebyl, v tuto chvíli šlo opravdu už jen o posezení bez obsluhy, vše bylo donášeno ven z původní chaty, nicméně i tak setrvání v krásném zalesněném prostředí vrcholu Tesák bylo velmi příjemné samo o sobě. Ostatně toto zachytil Los v roce 2021 v jediné regulérní recenzi tohoto občerstvení. V lednu 2022 chata Tesák shořela, a tak se zastavila i činnost této sezónní zahrádky. A protože se v těchto místech aktuálně staví budova náhradního provozu restaurace, tak je jasné, že občerstvení „U Michala“ je tímto definitivně minulostí.

Více fotografií najdete v Příběhu alternativní zahrádky, díky kterému budete moci nasát nenávratně zaniklou atmosféru tohoto letního občerstvení.

U Michala pivnice, Chvalčov

Historie této malé hospody se začala psát někdy kolem roku 2010, alespoň co si tak pamatuji z informací, které ke mě tehdy připluly z různých chvalčovských zdrojů, ale přesnější datum zdejší premiéry není známo. Nicméně, už tehdy byla doočíbijící skutečnost, že si někdo otevřel hospodu vzdálenou jen zhruba 20-30 metrů od zaběhnutého hostince „Pod lipami“; to byla šílená myšlenka už od počátku. Ba co víc, v té době ještě fungovala (byť spíše asi paběrkovala) i restaurace „Corone“, a to přímo přes cestu, takže další konkurence byla vzdálená nějakých 10-15 metrů. No co už, určitě to tu měli nějak vymyšleno, a třeba měli i předem zajištěnou jakouš takouš klientelu z řad známých a dalších místních obyvatel, kterým se možná ani jedna z uvedené konkurence moc nepozdávala.

Jméno hospoda dostala podle křestního jména majitele, provozovatele a hospodského v jedné osobě, a možná hlavním důvodem pro zřízení této malé pivnice byla asi snaha o kompletní využití nemovitosti, kdy jednu (pravou) část budovy zabíral maloobchod se smíšeným zbožím, a druhá (levá) pak byla využita pro tento hostinec. Ale proč ne, ono spojení příjemného (pivko v hospůdce) s užitečným (nákupem) bylo určitě skvělým podnikatelským plánem.

My jsme sem nikdy pořádně neměli cestu, a tak jedinou recenzí je ta ode mě z roku 2012, ze které se dozvíme, že tady bylo na čepu bylo více druhů piv, že štamgastský stůl byl neustále plný, že na jídlo bylo pár pochutin typu klobásek a utopenců, i to, že hospodský s jednou rukou (ano, druhou měl chudák bohužel amputovanou) stíhal stejně jako obouruční. Jednalo se vlastně jen o jednu malou místnost, kde sice nebylo pořádné soukromí, ale zato jste mohli sedět u masivních dřevěných stolů na masivních dřevěných lavicích, přičemž i další doplňky a interiérové detaily vytvářely příjemnou, komorní, skoro bych řekl až rodinnou atmosféru.

Hospoda nás fungovala dobrou dekádu až do roku 2020 a důvodů pro její uzavření prý bylo víc; jedním z nich určitě i proticovidová vládní opatření, navíc, jakmile si v objektu bývalého zmíněného penzionu „Corone“ přes cestu zřídili velký maloobchod se vším možným asijští obchodníci, skončila i éra zdejšího obchůdku. Zajímavostí určitě budiž to, že tato hospoda byla vybrána redaktorem České televize Pepou Kvasničkou jako výchozí bod pro obě reportáže, první ve formě živého vstupu ve čtvrtek 18.5.2023, druhá pak v podobě reportáže v hlavním zpravodajství Události v sobotu 20.5.2023.

Další detaily o návštěvě tohoto zařízení včetně výňatků z (jediné, ale aspoň to) recenze na našem webu z roku 2012 si můžete přečíst v zaniklém Příběhu jednorukého bandity.

U nádraží, Bystřice p. H.

Pozornému čtenáři asi neuniklo, že tato hospoda fungovala do cca roku 2006 pod názvem „U bobra“; a těm méně pozorným to tedy sdělujeme nyní. V roce 2008, nám o této skutečnosti jako první referoval Candát, který sepsul jak pivo, tak prostředí. Poté sem zavítal až za dlouhých 5 let, rok 2013 přespolní Čiva, který se sem těšil na pivo značky Svijany, které nakonec stejně nedostal, protože oficiálně v nabídce jakože nebylo, a čepováno bylo prostě na tajňáka v rozporu s nařízení hlavního pivovaru. Jinak ale kromě toho se zde na čepu objevovalo hned 5 dalších piv, a to už je co říct, širší nabídku určitě neměli v těch dobách asi nikde v nedalekých velkoměstech. Bohužel, kouzlo starého Bobra bylo fuč, stejně jako kvalita prostředí či obsluhy, o čemž nás opět Čiva informuje hned o rok později v roce 2014 ve své druhé recenzi tohoto místa. Na druhou stranu ale také referuje, že se snad začíná blýskat na lepší časy, protože už byla vidět aspoň nějaká ochota ve zkrášlování prostředí. A protože už znal tamní poměry, už si o Svijany přímo řekl a taky je dostal, takže aspoň v pivním směru nasbíral tento podnik kladné body. O další rok později v roce 2015 nás opět Čiva ujišťoval jak v narůstajících kvalitách, tak v narůstající klientele. A následně bylo ticho, Čiva přestal jezdit do našich končin, odstěhoval se, a nikdo jiný se sem už nevypravil. Takže vlastně jen náhodou počátkem covidu bylo zjištěno, že nejenže je tu zavřeno, což v mnoha jiných případech mohlo taky znamenat jen dočasné řešení, ale že budova byla zrekonstruována do podoby zázemí místní stavební firmy. Pro vlakové cestovatele určitě škoda, protože není se kde občerstvit při čekání na spoj, pro nás znalce ani moc ne, protože nekvality převažovaly nad kvalitami, a tak se sem nemělo cenu moc hrnout; no a místní pětiboďáci, kteří zde měli své dlouholeté zázemí, se následně rozplynuli po okolí, na „Sokolku“, na autobusové nádraží na „Florenc“, do „Las Vegas II“, popřípadě je covid přinutil k permanentnímu domácímu alkoholismu.

U tří šutrů, Bystřice p. H.

Noční bar „U tří šutrů“ byl vlastně přímý následovník předchozího baru „Na Kamenci“ a ještě předtím začínající pod názvem „U supa“; všemi těmito názvy se tento podnik honosil, ale nic nezabránilo nakonec jeho uzavření, které trvá do dnešních dní. Byť je zde zavřeno již více než jednu dekádu, tak se na chvíli vraťme do dob největší slávy, protože vězte, že se jednalo asi o nejnavštěvovanější noční bar v širokém okolí.

Tři šutři byli vlastně tři kamarádi, kteří tuto hospodu provozovali. Celkově jsme na našich stránkách přinesli čtenářům pět recenzí. Zajímavostí, a můžeme říct přímo předností, bylo, že zde platilo jednoduché pravidlo – dokud jsou zde hosté, dotud je otevřeno, proto se nezřídka stávalo, že odchody odsud byly již za jasného druhého dne, a to i v jarních a podzimních obdobích. Tento princip byl převzat od baru „Černá Hora“ v devadesátých letech, kde se nicméně už v oněch letech zavíračka vrátila na klasické noční hodiny, a tak se není čemu divit, že se celá osádka přemístila sem.

Paradoxem ke zmíněnému velkému počtu návštěvníků pak bylo, že se tento podnik nikdy netěšil dobrým hodnocením ze strany našich recenzentů. Důvodů k těmto kritickým slovům bylo hned několik. Tak v první řadě tu bylo docela spartánské prostředí, kde v dolním patře, kde to vždy hodně žilo, byly jen cca 4 boxy a pár barovek u barpultu, takže drtivá většina návštěvníků postávala buď u řvoucího jukeboxu, anebo jentak v uličkách, což bylo docela nepříjemné a otravné. Nahoru do patra se nikomu moc nechtělo, protože byť tam byl klid, tak se tam nic v zásadě nedělo a i obsluha byla výrazně pomalejší. Nepříjemné a otravné pak bylo osazenstvo samo, protože se jednalo většinou o frikulíny, fotbalisty, rádobydrsné slečinky a jinou omladinu vyvrhnutou či nevpouštěnou do jiných podniků. O čistotě hajzlíků se dá říct jen jedno – díky za to, že jsme tu nedostali svrab či něco podobného.

V roce 2009 tři kamarádi tuto hospodu opustili a na jejich místo se vrhnul provozní pod přezdívkou Dýza. Ten dům dokonce zakoupil, ale bohužel mu následně zlomila vaz celosvětová krize, a tím i razantní pokles návštěvníků. Ještě v tu dobu se podařil Losovi poslední hodnotitelský zářez, a tak finální recenzí se můžeme chlubit ještě z roku 2010 krátce před trvalým uzavřením. Nakonec se Dýzovi po necelém roce provozu podařilo objekt prodat, přičemž nový majitel neměl dále zájem o provoz nočního podniku; vlastně nevíme, co měl za záměr, protože budova stojí do dnešních dní nevyužitá.

Vše podstatné je pak uvedeno v Příběhu zlatomládežnického doupěte.

U Valacha, Bystřice p. H.-Rychlov

Tato hospoda byla hojně navštěvovaná v dávných časech zaměstnanci židličkářské fabriky umístěné nedaleko jen pár desítek metrů vzdušnou čarou, kteří si zde buď krátili obědové přestávky, anebo pak popracovní čas při cestě domů. Zajímavostí určitě bylo vnitřní uspořádání, kdy se jednalo vlastně o podniky dva; po příchodu do prvních dveří jste si následně mohli vybrat, jestli budete pokračovat dalšími dveřmi po levé ruce, které vedly do čistokrevného baru, anebo pak dveře vpravo vedoucí do klasické venkovské pivnice (alespoň tak jsme cítili zdejší atmosféru my, pokud si to tu hrálo spíše na restauraci, tak to netušíme, a ani nijak extra nebyly žádné vyšší pohostinské ambice hmatatelné). Bar jsme sice v minulosti určitě navštívili, jinak bychom o něm nemohli referovat, ale podle nás jeho provoz skočil snad ještě dříve, než jsme se vrhnuli od roku 2001 na naši činnost hodnocení hospod.

A tak dlouhá léta existence zdejšího podniku byla k dispozici už jen hospoda. Ale jaká, panečku! Jak už jsme nastínili výše, byla to typická hospoda, s karambolem uprostřed, dřevěných stolů a židlí uprostřed místnosti nepočítaně, a pak ještě další hafo polstrovaných boxů podél zdí s okny. Odhadem kapacita pro 60-70 lidí úplně v pohodě. Problémem ovšem byla návštěvnost; kromě stabilních štamgastů jste tady na nějaké nové hosty narazili jen zřídka, a proto i naše návštěvy nezůstaly bez povšimnutí. Když pomineme velmi strohé Bakonovo hodnocení z roku 2006, tak tuto hospodu regulérně poprvé zrecenzoval Čiva až v roce 2007. Hodnocení bylo nicméně průměrné, kde kromě údajně špatného piva a obsluhy pak už nebylo čím zaujmout. Jestli to byla výjimka, anebo to tu bývalo pravidlem, to si netroufáme nijak tvrdit, nicméně „na každém šprochu pravdy trochu“, protože počet návštěvníků neustále klesal, byť s ohledem na docela velkou vzdálenost od bydlišť porotců jsme to tady prostě nebyli s to průběžně kontrolovat; naštěstí poblíž bydlel náš externí přispěvovatel Trpajzlik, který sem tam hlásil zdejší přítomnost, a mnohdy pouze za přítomnosti jen několika štamgastů, který by na prstech jedné ruky prý spočítal. Proto není divu, že další recenzentský zářez provedl opět Čiva, a to až po celých sedmi letech v roce 2014, což, jak se následně ukázalo, byla vlastně recenze na našem webu poslední. V té době Čiva dostal již pivo lepší kvality i s lepší obsluhou, ale těch jeho pár kousků už podnik od zkázy nemohlo zachránit, a již v počátcích covidových uzavírek se zdejší hospoda uzavřela taktéž. Ladem to tu naštěstí neleželo dlouho, stal se malý zázrak a našel se nový nájemce, který nicméně interiér kompletně přebudoval a aktuálně tam funguje čistokrevná restaurace pod podobným názvem „Valach“. Pivnice jako taková svůj příběh již nikdy psát nebude a tak je právem zařazena do naší Kroniky.

Naše návštěvy zdejší pivnice se odehrávaly spíše v 90. letech 20. století tzn. ještě před naší recenzentskou činností. I proto máme spoustu příběhů spíše z oněch ranných porevolučních let; nicméně jeden z nich hravě přebije všechny ostatní. Jedná se o sobotní návštěvu v létě roku 1996, kdy jsme zde již od ranných dopoledních hodin začínali přípravu na premiérové vystoupení před publikem naší tehdejší metalové skupiny na festivalu Attack Of Beer, který se konal na nedalekém výletišti zvaném Skála. Díky vzpomínkám na tento významný den si i čtenáři mohou přiblížit nejen atmosféru daného dne, ale i hospody samotné; proto kdo má zájem a čas, nechť se ponoří do zaniklého Příběhu metalového festivalu.

Zátopek, Hošťálková-Ratiboř

Restaurace motelu Zátopek s teplým jídlem nejvíce připomínala turistickou občerstvovnu a venkovskou pivnici než motelovou restauraci. A díky tomu si držela jak své kouzlo, tak svou klientelu i své štamgasty. Já to tu navštěvoval pravidelně, nejen kvůli lidovým pokrmům za lidové ceny, ale hlavně pak kvůli již zmíněnému prostředí a taktéž famóznímu číšníkovi, který pobavil i slovem potěšil. První recenzi jsem nicméně přinesl až v roce 2014, kde jsem svým osobitým rozsáhlým stylem popsal všechna zmíněná pozitiva. Nicméně jsem se pozastavil nad skutečností, že zdejší budova se nachází vlastně mimo jakékoliv turistické trasy a tak mě překvapuje, jak dlouho to zde podobným způsobem fungovalo. Možná byla klientela vystavěna na kolem projíždějících ze Vsetína směrem na Zlín či Bystřici a naopak. Svou druhou, a zároveň poslední, recenzi tohoto podniku jsem přinesl o dva roky později, v roce 2016, kde již začal poukazovat na zhoršené jídlo a taktéž nabídku tohoto objektu k prodeji, což se taky uskutečnilo. O dva roky na to se zde otevřel superluxusní penzion Hora, a původní lidová občerstvovna se změnila v honosnou hotelovou restauraci, do které se nám již moc nechce (pro zajímavost přikládáme odkaz na srovnání obou stylů interiéru na našem Twitteru). Z Hostýnských hor tak nadobro zmizela další hospůdka primárně zaměřená na horaly, trampy a pěší či cykloturisty, proto si važme těch dosud fungujících.

Kontakt

pajzly@seznam.cz